Kosmické projekty dozrávají obvykle pomalu, protože spěch je příliš riskantní (výjimkou jsou mladé, dravé firmy typu SpaceX, ale to je jiný příběh). Ale když se v pondělí 14. března v 10:31 našeho času zvedla z povrchu kosmodromu Bajkonur k nebi raketa Proton-M s modulem TGO evropské mise Exomars, bylo to už hodně „přenošené dítě“. Má za sebou prakticky 20 let porodních bolestí a bolestivého dospívání.
Projekt se začal v evropských laboratořích a na pracovištích agentury ESA připravovat už na sklonku 90. let 20. století. Postupně se stal součástí programu Aurora, který zahrnoval ambiciózní projekty průzkumu Marsu, pilotovaný let k Měsíci a nakonec i k Marsu. V roce 2005 ale členské státy (ČR tehdy ještě v ESA nebyla) dohodly, že program okleští a z Aurory zbyl pouze ExoMars - plán na dopravu několika sond a jednoho marsovského vozítka.
Původně měly být partnerem Evropy Spojené státy, ale kvůli škrtům v rozpočtu NASA od projektu ustoupily. ESA tedy spolupracuje s ruským Roskosmosem, který dodává především nosné rakety (zapotřebí jsou dvě) a přistávací systém pro evropské marsovské vozítko. Problémy s realizací i podobou mise celkem předvídatelně vedly k odkladům startu a z původně plánovaného roku 2011 se nakonec stal rok 2016.
I na poslední chvíli se objevilo několik potíží, a tak se start posunul z ledna na 13. březen (tady už nebylo příliš kam odsouvat, v březnu se nejvýhodnější startovní okno k Marsu zavírá). Nakonec ale „odlepení“ od Země proběhlo v pořádku. Není to tak úplně samozřejmé, protože statistika raket Proton-M v posledních letech není příliš lichotivá: 4 z 34 startů před ExoMarsem skončily nehodou, což je úspěšnost nižší než 90 procent.
Zatím vše probíhá podle plánu a všechna zařízení jsou na správné dráze. S napětím se stále ještě čeká na dnešní večer, kdy by měla sonda definitivně potvrdit, že proběhl i další zážeh motorů, solární panely jsou rozbalené a schopné dodávat energii na dlouhém, sedmiměsíčním letu k Marsu. Zprávu bychom měli mít ve 22:28 našeho času. Cíle by měl náklad dosáhnout v říjnu letošního roku, tedy za sedm měsíců.
Co je na palubě
Mise ExoMars je rozdělena do dvou letů. Na palubě toho dnešního jsou dva důležité komponenty, orbitální sonda TGO (Trace Gas Orbiter, tedy „orbitální detektor plynových stop“) a sestupný modul Schiaparelli. Ten slouží především k ověřování techniky sestupu a přistání na Marsu, která by měla být použita při letu robotického vozítka ExoMars v roce 2018 (ovšem už dnes se mluví i o roce 2020). Na palubě má i některé vědecké přístroje, které by měly poskytovat informace o marsovské atmosféře, ale jejich výsledky (i přes nepochybnou vědeckou zajímavost) nebudou přelomové.
Doprava Protonu-M se sondou TGO na odpalovací rampu v Bajkonuru
Zajímavější je to, co by o atmosféře měla zjistit sonda, která zůstane na orbitě. Zařízení TGO se má totiž zaměřit na metan v marsovské atmosféře. Přítomnost tohoto plynu je jedna z nejzajímavějších otázek dnešního výzkumu Marsu (my jsme o ní psali třeba zde), protože metan musí evidentně na planetě nějak vznikat (UV záření, které atmosféra Marsu nezachytí, ho rychle rozkládá), ale není jasné jak. A protože zhruba 90-95 procent pozemského metanu vzniká v živých organismech, nabízí se hypotéza, že je metan na Marsu projevem života, nejspíše nějakého mikrobiologického pod povrchem.
TGO se svými citlivými přístroji pokusí přesně zmapovat, kdy a kde se metan na Marsu vyskytuje, a tak minimálně zúžit výběr jeho možných zdrojů. A pomoci také určit vhodné místo pro přistání již zmiňovaného vozítka ExoMars Rover, které by se na tyto zdroje mohlo podívat blíže.
Sonda bude mít i jiné úkoly (třeba bude sloužit jako telekomunikační satelit pro Rover) a nese i další vědecké přístroje. Například FREND, detektor přítomnosti vodíku (tedy vody nebo hydrátů) ve svrchní vrstvě marsovské půdy či kameru s vysokým rozlišením (CaSSIS). Ale hledání života je samozřejmě na prvním místě. Teď jen držme palce, aby i poslední fáze startu proběhla podle plánu.
