Raketa Epsilon je logickým pokračováním generací výškových a později nosných raket s motory na pevné pohonné látky.
JAXA (Japan Aerospace Exploration Agency) přikročila k vývoji nosiče Epsilon o kapacitě asi 1 200 kg na nízkou dráhu v roce 2007. Jako prvního stupně je použito startovního motoru H-IIA a jako 2. a 3. stupně horních stupňů rakety M-V. Celková hmotnost nosiče je 91 tun a délka 24,4 m, náklady na start nepřekračují 47 milionů dolarů. Úspor bylo dosaženo především urychlením a automatizací závěrečné montáže rakety a předstartovních testů. Epsilon je možné složit jako stavebnici za sedm dní, což je jen zlomek času proti současnosti.
Pro aktuální start je využito jen dvoustupňové verze o nosnosti do 500 kg a epsilon při ní vynesl malou vědeckou družici SPRINT-A (Spectroscopic Planet Observatory for Recognition of Integration of Atmosphere) typu NEXTAR NX-300L o hmotnosti 348 kg s rozměry 4 × 1 × 1 m na dráhu se sklonem 31o ve výšce 950–1 150 km. Hlavní aparaturou je malý dalekohled a ultrafialový spektrometr pro zhruba roční studium atmosfér a magnetosfér planet Venuše, Marsu a Jupiteru v souvislosti s působením slunečního větru.
Pokud tentokrát dopadne vše dobře, příští epsilon v roce 2015 vynese japonskou družici ERG (Energization and Radiation in Geospace). Užitečné zatížení třetího epsilonu roku 2016 se teprve určí.
Jak to v Japonsku začalo
Kosmodrom Učinoura Uču SentaPro rakety Epsilon se využívá kosmodrom Učinoura Uču Senta, starší japonský kosmodrom na jihovýchodě ostrova Kjúšú (nejjižnější z japonských významných ostrovů) v prefektuře Kagošima (souřadnice 31°15' s.š., 131°05' v.d.) Jeho výstavba byla Ústavem průmyslových studií Tokijské univerzity (Institute of Industrial Science, Tokyo University) zahájena v únoru 1962 pro vypouštění sondážních raket. První kosmický start (nezdařený) se uskutečnil v roce 1966, první úspěšný v roce 1970. Úřad pro kosmický výzkum NASDA po svém založení rozhodl roku 1969 vybudovat jižně od ostrova Kjúšú kosmodrom nový na hornatém ostrově Tanegašima. Po reorganizaci japonského kosmického programu a vytvoření organizace JAXA v říjnu 2003, pod kterou nyní oba kosmodromy spadají, byl původní kosmodrom přejmenován z Kagoshima Uchiū Sentā = Kagošima Učú Sentá (angl. Kagoshima Space Center). Nynější oficiální japonský název je Uchinoura Uchiū Sentā (Učinoura Učú Sentá, oficiální anglická verze názvu je Uchinoura Space Center (USC). Celý komplex včetně sledovacích stanic vybavených parabolickými anténa o průměru 20, 30 a 34 m bývá japonsky nazýván Uchinoura Uchiū Kohkan Kansoku Tekoro (Učinoura Učú Kúkan Kansoku Tekoro, anglicky Uchinoura Outer Space Observatory). Kosmodrom se používal pro vypouštění sondážních raket, družic a kosmických sond nosnými raketami řady Lambda, Mu (včetně verze M-5), ale od září 2006 se odtud neuskutečnil kosmický start. Rampa pro novou raketu Epsilon byla původně postavena v druhé polovině 60. let pro rakety Mu (premiéra Mu-1 v říjnu 1966, od října 1967 suborbitální lety Mu-3D, v září 1970 první (leč neúspěšný) start Mu4S s družicí. Po řadě technických modifikací je nynější start rakety Epsilon 33. vzletem z této rampy. Třicet jedna z nich bylo kosmických. Dalších pět startů rakety Lambda-4S se uskutečnilo ze sousední rampy. |
U kolébky japonské kosmonautiky stál profesor Itokawa, který uskutečnil první starty svých tužkových raket Pencil 12. dubna 1955: měly délku 23 cm a průměr 1,8 cm. O rok později začala generace sondážních raket Kappa, z nichž první o průměru 0,13 m(!) vzlétla 24. září 1956 do výšky 5 km. Do ledna 1988 startovalo v této generaci 179 raket s pouhými šesti haváriemi (v letech 1958 až 1971) a v polovině 60. let několikastupňové rakety dosahovaly výšek přes 350 km. Vývoj následující generace vícestupňových raket Lambda úzce na předchozí navazoval a časově se s ní prolínal. První start se uskutečnil 10. srpna 1963 a poslední (35.) 16. srpna 1977.
V druhé polovině 60. let se Japonci čtyřikrát za sebou pokusili neúspěšně touto raketou verze L-4S vynést malou technickou družici Ohsumi, poprvé 26. září 1966. Povedlo se to až při pátém pokusu 11. února 1970, kdy se malá nestabilizovaná družice o hmotnosti 12 kg dostala na oběžnou dráhu, odkud asi 15 hodin vysílala (elektrickou energii dodávala chemická baterie). Zanikla po 33,5 letech v srpnu 2003.
V té době se již úspěšně vyvíjela generace nosných raket Mu (mí). V říjnu 1966 startovala poprvé jednostupňová sondážní raketa Mu-1 do výšky 34 km. V září 1970 se čtyřstupňová raketa Mu-4S pokusila dosáhnout oběžné dráhy, avšak motor 4. stupně se nezažehl. Leč 16. února 1971 se to raketě téhož typu zdařilo s družicí Tansei 1.
Dalšími variantami byla Mu-3C (čtyři starty v letech 1974-79, jednou havárie), Mu-3H (3 úspěšné lety 1977-78) a Mu-3S (4 starty 1980-84). Posledními členy rodiny Mu-3 bylo osm úspěšných raket Mu-3SII v letech 1985-95. Poslední start v lednu 1995 byl 27. této generace, která se poté přestala užívat.
V 90. letech se pod vedením ISAS (Institute of Space and Astronautical Science) vyvíjela pro vědecké sondy a družice nosná raketa za 15 bilionů jenů M-V alias M-5 na pevné pohonné látky. V třístupňové verzi měla délku 30,7 m, průměr 2,5 m, hmotnost kolem 140 tun a nosnost 1 800 kg na dráhu kolem 250 km. Prvním startem v roce 1977 byla radioastronomická družice HALCA, druhým v červenci 1998 sonda k Marsu Nozomi. Mimořádným úspěchem byl dramatický let sondy Hayabusa k planetce 25143 Itokawa, který začal roku 2003.
V červenci 2005 byla vypuštěna astronomická družice Astro-E2 jako náhrada za havarii roku 2000 a posledním startem byla 22. 9. 2006 družice Hinode (Solar-B) se sluneční plachetnicí SSSat a maličkým nanosatelitem. Průměrné náklady na jeden start byly 94 milionů dolarů.
V polovině 90. let byla v úsilí získat levnější nosnou raketu pro asi tunové užitečné náklady vyvinuta raketa J-1, kombinující (poprvé v historii japonských nosičů) startovní blok rakety H-II vyvíjené NASDA a dva stupně rakety M-3SII, vyvinuté ISAS. Měla délku 33,1 m, průměr max. 1,8 m a startovní hmotnost 88,5 t bez nákladu. Při jediném startu 2. února 2006 po balistické dráze nesla hypersonický letoun HYFLEX, avšak náklady dosáhly 45 milionů dolarů (což byl stále minimálně dvojnásobek ceny amerických nosičů této třídy) a další vývoj byl zastaven. Za rok začala JAXA pracovat na epsilonu.
