"Ucítil jsem, že je něco špatně. Nečekaný pocit, že mi na krk kape voda, mě zaskočil. A oběžná dráha není místo, kde chcete být zaskočeni. S nadlidským úsilím jsem se donutil informovat Houston o tom, co cítím." |
Situace během vycházky byla velmi zmatená, jednu chvíli se dokonce zdálo, že Parmitano zcela ztratil vědomí. Zážitek popsal italský astronaut velmi podrobně až tento týden na svém blogu.
NASA během tiskové konference bezprostředně po nehodě uvedla, že šlo o závažný problém: "Výstupy do otevřeného vesmíru jsou klíčovou součástí naší vesmírné mise. Díky nim jsme dosáhli neuvěřitelných úspěchů. Ale nesmíme zapomínat na rizika, která jsou s nimi spojená. Proto jsme také velmi rychle přikročili k ukončení výstupu a urychlenému návratu astronauta na palubu," uvedla Karina Eversley z NASA, která na výstup ten den dohlížela. "Tyto nouzové situace simulujeme a tým na ni tedy byl dobře připraven, a to jak na zemi, tak na oběžné dráze. Jsem hrdá, jak jsme postupovali i pod takovým tlakem."
Žádný výstup do vesmíru není procházka růžovým sadem
Na 16. července měli astronauti Parmitano a Cassidy naplánovaný více než šestihodinový program ve skafandrech mimo vesmírnou stanici. Po výstupu z přechodové komory se oba účastníci vycházky (EVA) rozdělili a každý zamířil na jiný konec stanice. Chris Cassidy měl svůj úkol a Luca Parmitano také. V první fázi měl upevnit ke stanici kabely pro připojení ruského laboratorního modulu. Ve chvíli, kdy upevnil první kabel a chopil se druhého, ucítil, že něco není v pořádku. Zaskočil ho pocit vlhka na šíji. Nejprve nevěřil svým smyslům, ale když informoval Houston, jeho partner Cassidy se za ním vydal, aby situaci ověřil a pokusil se přes průzor helmy zjistit, co se děje.
Jak píše Parmitano, zpočátku byli oba přesvědčeni, že jde o pitnou vodu ze zásobníku ve skafandru nebo pot. Ale tekutina byla na pot příliš studená a rychle jí přibývalo. Z uzávěru pitné vody přitom žádná tekutina nevytékala.
Jak se ukázalo později, voda se dostala do systému ventilace skafandru. V dolním uzávěru mají helmy skafandru malou štěrbinu, kterou se do helmy šíří vzduch. A vzduch z ní míří podle plastové opěrky za hlavou astronauta, která se táhne od zátylku až k temenu, a odtud se pak kolem stěn helmy a průzoru dostává dále do skafandru. Stejnou cestu následovala nyní voda: šířila se průduchem Parmitanovi za zátylkem do vrcholu přilby. Tak vznikla velká "bublina", která postupně narostla natolik, že se zpoza opěrky dostala na astronautovu hlavu, zcela promáčela jeho "čapku" s komunikačním systémem a pak se dostala dále do uší a na obličej.
Voda v helmě, 415 km nad mořem
Není to triviální problém. V mikrogravitaci voda poslouchá jiné fyzikální síly – především tzv. povrchové napětí. Vytváří na povrchu věcí (i lidí) tenké vrstvy, jakési filmy, kterých se zbavuje jen těžko. V helmě skafandru by to bylo zhola nemožné.
I když v první chvíli nebylo vůbec jasné, jak je problém vážný, Houston vydal okamžitý pokyn k ukončení vycházky. Na ISS se pro to používá výraz "terminate". Pro ještě vážnější případy okamžitého přerušení vycházky se používá výraz "abort". Oba astronauti se znovu rozdělili: Cassidy vyrazil uklidit všechno vybavení, Parmitano zamířil směrem k přechodové komoře.
Cestou italský astronaut cítil, že vody v helmě přibývá. Dostala se na mikrofon, voda mu zakryla téměř celé hledí a výrazně zhoršovala výhled. Při manévrování cestou k uzávěru se Parmitano v jednu musel otočit "hlavou dolů" a přitom došlo ke dvěma věcem najednou: dostal se do stínu stanice, takže přes vodu přestal vidět úplně a zároveň se mu voda dostala do nosu.
"Když jsem mířil zpět k přechodové komoře, nabýval jsem jistoty, že vody přibývá. Cítil jsem, jak zaplavuje moji helmu, a přemýšlel jsem, zda přijdu o audio kontakt, protože už pronikala molitanem kolem sluchátek." |
"Byl to hrozný pocit, který jsem ještě zhoršil tím, že jsem zatřásl hlavou, abych se vody zbavil." Vršek helmy se zcela naplnil vodou a Parmitano se bál, že při příštím nádechu se mu do plic dostane voda. Astronaut zcela ztratil orientaci a nevěděl, kudy pokračovat. Viděl prý jen pár centimetrů před sebe, dokonce nedohlédl od jednoho úchytu na povrchu stanice k dalšímu. Navíc Parmitano sice slyšel v rádiu rozhovor svých kolegů, ti už ale neslyšeli jeho, navíc jejich hlasy slábly a příjem se zhoršoval.
Na nejhorší scénář nedošlo
Ital ovšem nakonec i v této těžké situaci dokázal udržet klid. Nakonec se zachytil bezpečnostního lana, které se od jeho skafandru táhlo až do přechodové komory. Po něm a za pomoci úchytů na stanici se pomalu a nejistě vydal směrem k průlezu. Zároveň se rozhodl, že pokud vody bude dále přibývat a dostane se mu do úst, provede řízenou dekompresi. Skafandry jsou vybaveny malým nouzovým ventilem u levého ucha kosmonauta. Dekomprese měla mít i ten důsledek, že voda ve skafandru "zmrzne" (přesněji sublimuje) a další proud se tak zastaví. "Ale udělat si 'díru' do skafandru bylo až krajní řešení," píše Parmitano.
Fotogalerie |
Po několika - subjektivně velmi dlouhých - minutách se Parmitano dostal až k přechodové komoře. Podle protokolu by měl počkat na návrat Chrise Cassidyho a jít dovnitř až po něm, protože předtím odcházel Ital ze stanice jako první. Ale Ital na nic nečekal, držel se posledního pokynu, který jasně slyšel, a zamířil dovnitř. Se zavřenýma očima, aby se do nich nedostala voda, čekal na Cassidyho, který ho velmi rychle dohnal a začal zavírat přechodovou komoru.
V tu chvíli se Parmitanimu alespoň částečně obnovilo spojení s okolním světem. Slyšel hlas Karen Nybergové ze stanice a její pokyny, ona však evidentně neslyšela jeho: pokyny opakovala, i když jí potvrdil jejich přijetí. Italský astronaut se držel pokynu, ale během srovnávání tlaku se mu voda dostala do uší a on zcela ztratil spojení se světem.
Nebezpečí utonutí v beztížném stavu
V tu chvíli byla atmosféra na ISS skutečně napjatá. Parmitano nereagoval a v podstatě se přestal hýbat, aby se mu voda nedostala do dýchacích cest, a posádka o něj měla opravdu vážné obavy, všichni už se nemohli dočkat, až ho dostanou do stanice a sundají skafandr. Jak se nyní ukázalo, nejklidnější byl v tu chvíli asi samotný postižený. Věděl, že by si v nejhorším případě mohl v přechodové komoře sundat helmu a přežil by. Je dost dobře možné, že by ztratil vědomí, ale to byl z jeho pohledu rozhodně lepší, než utonout. Nakonec Chris Cassidy během několika minut alespoň sevřel Parmitanovu rukavici, a ten mu k úlevě celého týmu dal palcem nahoru znamení, že je všechno v pořádku.
Po ukončení této procedury se na Parmitana vrhli jeho kolegové, kteří z něj podle nouzového protokolu co nejrychleji sejmuli skafandr, helmu samozřejmě jako první. Ital okamžitě dostal ručník, ale uši a nos měl plné vody ještě několik minut.
Samozřejmě Parmitaniho skafandr nikdo další na ISS nepoužíval. Už proto, že NASA zatím stále přesně neví, jak k problému došlo. Odborníci na řešení pracují. Voda podle všeho pocházela z "batohu" na zádech skafandru, ale přesnou příčinu neznají. NASA tak raději přerušila výstupy do volného vesmíru pod svým vedením, a z ISS tak vystupují v tuto chvíli jen Rusové ve svých skafandrech.
Není divu, pro odborníky z americké agentury i astronauty byl celý zážitek nepříjemná lekce. Jak píše Parmitano: "Díky našim odborníkům a technice kolem nás se věci zdají jednoduché, i když nejsou, a my na to někdy zapomínáme. Raději bychom neměli."
Doplnění: Jak ukázalo pozdější vyšetřování, chyba vznikla v tzv. vodním separátoru, který měl regulovat vlhkost ve skafandru. Jeho ucpání vedlo k přelévání vody nejprve k nasávání kyslíku, poté do helmy a posledně i k obličeji astronauta. Bezprostřední reakce NASA bylo vybavit helmy jakýmsi „šnorchlem“, který by měl umožnit dýchání i v případě, že se znovu dostane voda do helmy.