Když hvězdy umírají, stojí za to se dívat. Ty největší samozřejmě končí jako explodující hypernovy či supernovy. O něco menší hvězdy vytvářejí útvary, které vydrží déle než záblesk supernovy a nejsou o nic méně působivé: tzv. planetární mlhoviny.
Přes svůj název tyto objekty nemají s planetami nic společného. Jde jen o vžitý název, protože v pozorovacích přístrojích 18. století se tyto objekty zdály podobné obřím planetám typu Jupiteru či Saturnu. Ve skutečnosti jde o řídká oblaka plynu vyvrženého z povrchu větších hvězd ke konci jejich životního cyklu. Některé hvězdy (záleží na velikosti) totiž pomalu chladnou, v důsledku čehož se začnou smršťovat. Ale to znovu nastartuje prudkou termonukleární reakci v jejich nitru a hvězdy se explozivně zbaví velké části svého materiálu.
Planetární mlhoviny přicházejí v nejrůznějších podobách. Jednu opravdu kuriózní nedávno ve velkém rozlišení zachytil teleskop VLT v Chile (neobjevil ji, je známá už dlouho). Podivná je tím, jak je dokonalá.
Mlhovina nese název Abell 33 a leží zhruba 2 700 světelných let od Země v souhvězdí Hydra. Na pohled připomíná téměř dokonale kulatou poloprůhlednou skleněnku. U planetárních mlhovin bývají pravidlem mnohem nepravidelnější tvary (viz snímky ve fotogalerii). "Odfukování" materiálu z povrchu hvězd nebývá jednoduchý děj a ovlivňuje ho řada věcí, třeba přítomnost jiných hmotných těles v blízkosti hvězdy (hlavně u systémů dvou a více hvězd) či rotace hvězdy.
Mlhovinová ZOO    Proč je dokonalá koule podivná? Podívejte se, jak vypadají jiné planetární mlhoviny |
Je tu samozřejmě také možnost, že tato dokonalost je jen iluze daná naší polohou ve vesmíru. Jak si asi všimnete, rozložení hmoty v mlhovině není úplně rovnoměrné, někde je mlhovina evidentně řidší, jinde hustší. Astronom Phil Platt proto na blogu Bad Astronomy spekuloval, že mlhovina ve skutečnosti možná nemá kulový tvar, ale je to jakýsi otevřený válec. Dokonalá se nám jeví jen díky orientaci vůči Zemi.
Efekt při pohledu ze Země ještě podtrhuje jasná hvězda na pravém okraji snímku. Ta je na svém místě jen díky příznivé kosmické náhodě. Není součástí mlhoviny, ve skutečnosti tato hvězda (označovaná jen katalogovým číslem HD 83535) leží blíže Zemi.
Původkyni podívané lze vidět jako jasný bod zhruba ve středu mlhoviny (ne úplně přesně). V současné době patří mezi tzv. bílé trpaslíky, tedy zářivé malé hvězdy. V době své největší slávy spadala do kategorie červených obrů, a měla tedy průměr desetkrát až stokrát větší než Slunce.
Kam astronomové utíkají za hvězdami
Snímek pořídil "Velmi velký teleskop" (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO). I přes svůj název tato organizace neprovozuje teleskopy v Evropě, jen umožňuje evropským astronomům pozorovat oblohu jinak než přes smog nad Evropou. Její observatoře jsou na místech pro astronomy příhodnějších, tedy místech s čistší a sušší atmosférou, která tolik nezkresluje pozorování. Jde především o náhorní plošiny v Chile.
ESO vznikla 5. října 1962. V současné době sdružuje 15 zemí a od roku 2007 patří mezi členské státy i Česká republika. V současné době ESO provozuje tři observatoře a plánuje další generaci velkých dalekohledů, včetně Evropského extrémně velkého dalekohledu E-ELT, který bude mít průměr přes 39 metrů.
