Ve středu 26. září 2018 zemřel Pavel Toufar. Většina našich čtenářů ho znala především jako velkého propagátora kosmonautiky s neuvěřitelně detailními znalostmi oboru a darem podat i to složité jednoduše. Ať už se to týkalo aktuálních letů a experimentů, výročí významných událostí, nebo nejasností s s nimi spojených. Pavel Toufar však psal i kuchařky, turistické průvodce a věnoval se historii. Než na něj níže zavzpomínají jeho blízcí přátelé a spolupracovníci, dovolím si také osobní vzpomínku.
Ukončit s ním hovor bylo takřka nemožné
S Pavlem Toufarem jsme si kvůli textům pro Technet.cz telefonovali víceméně pravidelně od roku 2012. A byly to takové ty hovory, při kterých se vám vybije baterka i toho nejlepšího mobilu. Změřil jsem si to jen jednou a byla to zrovna hodina deset. Většinou mluvil pan Toufar, já poslouchal nebo se ptal a dělal si poznámky. Vysvětlení jednoho problému nebo domnělé záhady vedlo k dalšímu tématu a pak k dalšímu... Následovala odbočka s exkurzem do historie nebo k aktuálně neutěšenému stavu okolo propagace kosmonautiky v České republice. Loučili jsme se většinou několikrát. Stačilo „neopatrně“ zmínit nějakou otázku nebo téma na článek, které bychom mohli probrat příště, a povídali jsme další dlouhé minuty.
Přiznám se, že jednou už na mě žena gestikulovala tak mocně, že jsem si musel pro ukončení hovoru vymyslet razantní záminku. Jinak bychom tenkrát ke známým na večeři asi neodjeli. Nevolali jsme si totiž pochopitelně jen v čistě pracovní hodiny. Většina událostí, které pro nás Pavel Toufar na Technetu komentoval, se odehrávala večer nebo i o víkendu. Informací měl obvykle tolik, že málokterý článek od něj je jednodílný. Neskutečně poutavé podrobnosti dokázal dohledat k 50 let starým událostem i k poslednímu startu na ISS.
Ty dlouhé hovory mi budou strašně chybět a na pivo, které jsme si mnohokrát po telefonu slíbili, už nikdy nezajdeme. A pro Technet.cz je Pavel Toufar nenahraditelný.
Pavle, víš co je to výkrut? Vzpomíná Oldřich Pelčák
Naše první setkání proběhlo v roce 1979. Pavel byl novinář a já vojenský pilot a čerstvý absolvent Letecké vojenské akademie v Rusku a také absolvent výcviku ke kosmickému letu. Ano, spolu s naším kosmonautem Vladimírem Remkem jsem během patnácti měsíců prošel náročným výcvikem na tehdy pro nás novou profesi kosmonauta.
Oldřich Pelčák (vlevo) s Pavlem Toufarem.
Tak nějak jsme si oba „padli do oka“ a naše přátelství vydrželo až do těchto dnů. Za tu dobu jsem o Pavlovi věděl skoro všechno. Setkávali jsme se u nás doma v Újezdě nad Lesy, v zahradním altánu jsme probírali některé technické věci mechaniky kosmických letů, vzpomínali a upřesňovali si historické události při dobývání vesmíru. On to pak všechno vkládal do svých knih. Napsal jich více jak sto a nebyly to knihy jen o kosmonautice. Pod pseudonymem vyšly také jeho kuchařky a průvodce jižními Čechami. Jednou se mě zeptal, co to je za letecký manévr. Říká se tomu výkrut, Pavle. A tak jsme pro změnu „létali“ a já vysvětloval, že je to otáčení letadla podle podélné osy.
Pavel Toufar byl velký popularizátor kosmonautiky. S radostí jsem sledoval jeho vystoupení v televizi, kde s naprostou profesionalitou objasňoval divákům vše potřebné. Měl dar technické věci podat tak, aby i laik pochopil, proč kosmické objekty létají a jak to udělat, abychom například přistáli na planetě Mars.
Pavel Toufar mimo jiné absolvoval i zkušební pozemní výcvik, tehdy pod hlavičkou naší Akademie věd. Nechal se spolu s ostatními kolegy zavřít v Tišnově do podzemní štoly na tři týdny a vyzkoušel si působení samoty na člověka.
Ing. Oldřich Pelčák, vojenský pilot Oldřich Pelčák je známý jako takzvaný „kosmonaut-kandidát“. Po absolvování náročného výcviku se do vesmíru nikdy nepodíval. Jeho životnímu příběhu to však na zajímavosti neubírá. Přesvědčte se sami. |
Ačkoli byl vzděláním doktor práv se specializací na kosmické právo, nikdy se tím ve své skromnosti nechlubil. Lidmi, kteří se vychloubali a dávali veřejnosti na obdiv své jakoby vědomosti, pohrdal a někdy to dal i dotyčnému diplomaticky najevo. Vzpomínám na jeho nedávné aktivity při organizování výstav o kosmonautice v Praze, v Bratislavě a naposledy v Brně. Jako odborný poradce se kolikrát pozastavil nad nesmyslnými texty k některým exponátům. Nelenil a vše opravil tak, aby i prostý návštěvník všemu porozuměl.
Takový byl můj dlouholetý kamarád Pavel Toufar. Je mi smutno. Jak říkají piloti, odešel do leteckého nebe vzácný člověk, který ještě nedávno byl plný života a plánů do budoucnosti. Bude se mi po něm stýskat.
Fenomén Toufar, vzpomíná Marek Janáč
Obdivoval jsem jeho vypravěčský talent. Když se zahloubal do detailů kosmického výzkumu, měli jste pocit, že se stal vašima očima, že složitosti technologií i vědeckého bádání vnímáte prostřednictvím jeho smyslů, jako by šlo o naprostou samozřejmost. Byla to metoda, kterou uplatňoval naprosto všude. Když mi svým hlubokým barevným hlasem vyprávěl, jak se v 69 letech poprvé v životě dostal do nemocnice, měl jsem dojem, jako by si jen odskočil na neobyčejně zábavnou dovolenou, na kterou spolu s ním vyrazili lékaři a sestřičky jen proto, aby jeho talentu poskytli látku pro nové příběhy.
S jistou nadsázkou by se dalo říct, že limit 70 minut na jeden telefonický hovor přijali operátoři kvůli němu. Člověk rád oželel následnou schůzku, ošidil rodinu o těch pár minut. Snad proto, že s ním to prostě nikdy nebyl ztracený čas. Dokázal zajímavě glosovat svět kolem sebe. Všímal si detailů, které jiní opomíjeli buď z neznalosti, nebo nevšímavosti. Chybí mi pocit, že mu můžu zavolat a vstoupit tak do jiné dimenze.
Marek Janáč, žurnalista Marek Janáč je český publicista a dokumentarista, někdejší pracovník Českého rozhlasu. V současnosti působí v redakci časopisu Vesmír. |
Líbila se mi jeho empatičnost. Přizval jsem ho jednou do poroty, která vybírala dětské účastníky simulovaného letu do vesmíru. Hloubkou svých znalostí a poctivou přípravou ho zaujal student, který se ale nedostal do finále. Pavel Toufar si vyžádal kontakt a studenta udělal svým vlastním vítězem tím, že mu poskytl další informace, ponoukl ho k činnosti, která by ho na jeho cestě mohla povznést výše. To ostatně dělal i u lidí, u kterých si myslel, že mají talent i k něčemu více, než co dělají.
Lidé, jako Pavel Toufar, by se měli klonovat. Ve velkém. Je mi ale jasné, že to nikdy nepřipustí lajdáci a průměrní, kterým lidé jako on neváhají dát patřičně najevo, co si o nich myslí. Pavel Toufar to navíc uměl s grácií.
Oba jsme měli přes dva metry, vzpomíná Miloš Čermák
Poznal jsem Pavla Toufara v roce 1988 v Tišnově, kde jsme se oba zúčastnili jako dobrovolníci experimentu Štola 88. On byl čtyřicetiletý publicista a spisovatel píšící o kosmonautice a já dvacetiletá “pomocná vědecká síla” Laboratoře pro výzkum stresu a student biokybernetiky.
Od první chvíle bylo jasné, že budeme spojenci. Oba jsme totiž měli přes dva metry, což pro experiment v bývalé štole není zrovna výhoda. “Pod zemí” jsme spolu těch 22 dní nebyli, lépe řečeno jsme byli hermeticky odděleni: on byl šéf týmu operátorů (hráli počítačové hry), zatímco já šéfem týmu přírodovědců (pěstovali jsme řasy a chovali křepelky či slepice).
Miloš Čermák, novinář a spisovatel Miloš Čermák je v současnosti šéfredaktorem serveru iHNed.cz. V minulosti psal sloupky například i pro Technet.cz. |
Pavel byl jeden ze tří novinářů, které jsem v rámci experimentu poznal a kteří do značné míry pak změnili můj život tím, že jsem se po roce 1989 rozhodl ne pro kariéru vědce, ale taky novináře. Kromě Pavla to byl ještě Honza Zvelebil a Jiří (tehdy ne ještě X.) Doležal.
S Pavlem jsme se pak stýkali spíš sporadicky, snad s výjimkou let 1991 a 1992, kdy jsme spolu krátce byli v jedné redakci. On jako šéfredaktor, já jako desátník absolvent na povinné vojenské službě, šlo totiž o časopis Signál, který vydávalo nakladatelství Magnet Press, jehož zřizovatelem bylo ministerstvo obrany. Ale i pak jsem se vždycky s Pavlem rád viděl. A jak už to bývá, teď je mi líto, že to nebylo častěji. To už nenapravíme.
Vůbec to nebral jako hru, vzpomíná Jaroslav Sýkora
Pět minut poté, kdy přišla zpráva, že duše tohoto vzácného člověka opustila tělesnou stránku po úmorné nemoci, prolétl moji myslí film o třiceti letech přátelství, kamarádství a úzké spolupráci na věcech kosmického výzkumu.
Spojila nás účast na experimentu Štola 88, tehdy jedinečném, protože českém, ale přitom mezinárodním projektu se značným ohlasem. Experimentovalo se s dlouhodobou izolací dvou osádek kosmických lodí. Pavel sehrál roli šéfa jedné ze dvou částí osádky s neuvěřitelnou obratností, jako by skutečně letěl. Vůbec nebral na vědomí, že jde o pouhou simulací letu a tedy vlastně o „hru“.
PhDr. Jaroslav Sýkora, sociolog Uznávaný sociolog Jaroslav Sýkora byl mimo jiné vedoucí projektu Štola 88. S dalšími českými vědci se pak po dvou desetiletích zúčastnil ruského projektu s mezinárodní účastí Mars 500. Od roku 2008 českou vědeckou účast aktivně podporoval i Pavel Toufar. |
To byl Pavel na začátku našeho přátelství. Následovala léta společné práce na řadě experimentů. Našich českých, většinou však v mezinárodní spolupráci. Ještě před nedávnem, během své těžké choroby, napsal do naší Závěrečné zprávy o Experimentu Sirius 2017 oduševnělý úvod. Pavel, chodící encyklopedie znalosti o kosmu a kosmickém výzkumu, nás opustil.
Milý Pavle, kamaráde můj, přeji Ti za nás všechny Šťastnou cestu k Vesmírné bráně, za níž dokončíme všechno, co jsme tady na Zemi nestačili dokončit. Šťastný let přeji za sebe i členy týmu. Tvůj kamarád Jaroslav.
