Mark Jacobson ze Stanfordovy univerzity k sobě poprvé přilákal větší pozornost mimo vědecké kruhy v roce 2015. Tehdy v odborném časopise PNAS vydal práci, podle které by už dnes mělo být možné vyrábět energii pro celé USA výhradně z obnovitelných zdrojů.
Bez jaderné energie, bez zemního plynu či spalování biopaliv a bez teprve vyvíjených, či jen třeba velmi drahých technologií jako jsou velkokapacitní baterie. A to vše také levně - v názvu studie je doslova výraz „nízkonákladové řešení“ (titulek práce ho popisuje jako „low-cost“), míněno řešení problémů s nespolehlivostí dodávek elektřiny v síti napájené ze sta procent obnovitelnými zdroji.
Výsledky modelu jsou pak pro zastánce obnovitelných zdrojů velmi povzbudivé. Cena za vytvoření „obnovitelné“ elektrické soustavy se spolehlivými dodávkami měla být jen o něco větší než cena nutných rekonstrukcí a vylepšení dnešního systému založeného na fosilních palivech. Po započtení externalit, jako je třeba znečištění, dokonce o něco nižší. Studii od té doby citovali nejen jeho vědečtí kolegové, ale často také aktivisté, či politici, například Bernie Sanders.
Podruhé na sebe Jacobson strhl pozornost ve chvíli, kdy zažaloval kolegy z vědecké obce zjednodušeně řečeno za to, že jeho práci kritizují. Podle žaloby podané letos v září k soudu v hlavním městě USA, autoři kritiky Jacobsonova článku - kritiky, která také vyšla v PNAS - vědomě publikovali nepravdu. I přesto, že Jacobson je na nepravdivost tvrzení předem upozornil. Je to poněkud nečekané vyústění už tak poměrně vypjatého vědeckého sporu, který trvá od vydání publikace.
Autory kritiky je skupina vědců vedených Christopherem Clackem z Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA). Jacobsonův model „obnovitelné energetiky“ označují za neudržitelný, tedy v tom smyslu, že je v něm několik chybných předpokladů, které ho činí naprosto neralizovatelným. Jacobson dostal příležitost napsat na kritiku odpověď, což také promptně učinil. A na tu Clack a spol. znovu odpověděli.
Žaloba (nejen) o vodu
Podle žaloby jsou tvrzení „vážných chyb v použitém modelu“ (např. v odhadu flexiblity odběru, či využití vodních elektráren, o kterém píšeme dále) de facto dehonestací Jacobsona, respektive jeho profesních dovedností (je odborníkem právě na modelování). Dokument uvádí, že Jacobson svým kritikům i redakci časopisu PNAS, přesněji Clackovi samotnému, vysvětlil, v čem je jejich kritika pomýlená. Přesto nedošlo k nápravě.
První stání v případu je naplánovano na konec prosince, uvidíme tedy, jak při něm argumenty Jacobsonových právníků obstojí. Je těžké předvídat, protože samy americké soudy v minulosti opakovaně přiznaly, že nejsou schopné rozhodovat ve sporech vědeckého rázu nejlépe. Na druhou stranu, dohoda s redakcemi vědeckých časopisů nebývá pro autory vždy nejjednodušší.
Opravy, či stažení vadného článku, se často nepodaří dosáhnout ani v dobrých vědeckých časopisech (o podvodných a špatných ani nemluvě) a sami vědci si často stěžují, že vědecká literatura i proto obsahuje celou řadu výsledků, na které se nelze spolehnout. Také proto není Jacobson jediný autor, který se kdy obrátil na soud.
Na druhou stranu, jeho kritikové v tomto případě mají podle našeho názoru lepší argumenty. Opravdu velkou slabinou Jacobsonova modelu - kterou kritizuje i Clack a spol. - je využití vodních elektráren. Přehradní turbíny a také přečerpávací elektrárny jsou pro celý model klíčové, protože mohou začnou fungovat až ve chvíli, kdy nebudou k dispozici jiné zdroje (Slunce, vítr).
Ukázka provozu 100 procentně obnovitelné sítě podle návrhu Jacobsona a jeho kolegů. Jak je vidno, vodní elektrárny by měly v některé časy dodávat do sítě nejméně 1 300 gigawattů (GW). Kdybychom se měli držet jednotek grafu, mají vyrobit 1,3 TWh (terawatthodiny) za hodinu, což je ve výsledku totéž).
Model přitom předpokládá, že vodní elektrárny vyrobí celkově řečeno zhruba stejně energie jako dnes - háček je v tom, že během podstatně kratší doby. Což zase znamená, že jejich výroba v takovou chvíli by měla být zhruba patnáctkrát vyšší, než je dnes. Celkový objem výroby by tedy měl být stejný, přitom by muselo být turbín podstatně více, aby dokázaly „zalepit“ díry ve výrobě ve chvíli, kdy jiné obnovitelné zdroje vyrábět nemohou.
Jacobson opakovaně tvrdí, že je technicky možné takového výkonu dosáhnout, když se dnešní přehrady osadí novými turbínami. Jeho kritici to považují za nemožné - a jejich argument dává podle nás větší smysl. Nejde přitom jen o technické obtíže, které by už samy o sobě byly ohromné: důležité je i to, že z přehrad by se muselo vypouštět podstatně více vody než dnes, a to by způsobilo vážné problémy po celém toku řeky, a to jak lidem, tak i přírodě. Totéž samozřejmě platí i pro období, kdy se naopak průtok výrazně omezí, aby se „nastřádala“ voda na pozdější výrobu.
