Petr KouraNarodil se v roce 1978 v Klatovech. Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě UK v Praze, zde také obhájil tituly PhDr. a Ph.D. Specializuje se na české politické a kulturní dějiny 20. století, dějiny protektorátu Čechy a Morava, vzpomínkovou kulturu a filmy s historickou tematikou. Pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, byl vedoucím publikačního oddělení v Ústavu pro studium totalitních režimů, v letech 2009 až 2011 byl stipendistou na Forschungsstelle für die böhmischen Länder Collegium Carolinum v Mnichově. V období 2012 až 2014 působil jako vědecký pracovník na FF UK, nyní přednáší moderní dějiny na Pedagogické fakultě UK. |
Zabýváte se obdobím Protektorátu a padesátými léty. Co vás přivedlo k výzkumu právě těchto období?
Historie mě zajímala od dětství, zpočátku doba husitská. K Protektorátu mě přivedla četba o protinacistickém odboji. Vyrostl jsem na knihách Miroslava Ivanova o hrdinství parašutistů a neuvěřitelně mě to strhlo. Historii jsme na vysoké škole probírali od pravěku až po současnost, ale zájem o Protektorát mi zůstal. Diplomovou práci jsem psal o Josefu Balabánovi, veliteli odbojové skupiny Tři králové.
V roce 1996, kdy jsem začal studovat, tuto skupinu prakticky nikdo neznal. Diplomová práce pak vyšla knižně a na základě informací z knihy byla Balabánovi odhalena pamětní deska, která připomíná jeho hrdinství. Nacisté ho popravili v Ruzyni, kam se běžně veřejnost nedostane, proto jsem navrhl, aby byla deska na domě, kde ho zatýkali.
To musel být hezký pocit.
Ano, je příjemné, když může člověk svojí prací vnést do veřejného prostoru nějaké poselství a připomenout jména odbojářů.
Herec Ivan Trojan, historik Petr Koura a moderátor předávání slavnostního předávání grantů Nadace Neuron Ondřej Cihlář při vyhlašování grantů
Jak se měnil váš pohled na Protektorát? Podle bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové jsme tady tehdy žádné velké příkoří nezažívali.
Svůj výrok formulovala trochu nešťastně a v mediálních zkratkách vyvolal pobouření. Ale ve srovnání s tím, co se dělo v Polsku nebo na Ukrajině, kde byla represe nacistů daleko silnější, jejím slovům docela rozumím.
Psal jsem disertační práci o životě mládeže v Protektorátu. Je to velmi široký námět, který zahrnuje mladé lidi v ozbrojeném odboji, v nuceném nasazení i v kolaboraci. Objevil jsem při tom téma výstředních mladíků, tzv. swingové mládeže. Klukům se říkalo potápky a holkám bedly. Kolegové namítali, že to není příliš obsáhlá látka a nyní jsem dokončil osmisetstránkovou knihu věnovanou mladým lidem v Evropě a v Americe v době druhé světové války.
Při psaní se můj pohled na Protektorát změnil. Například na Václavském náměstí, kterému potápky tehdy říkaly Trafouš, chodili kluci v károvaném saku, úzkých kalhotách a v botách s vysokými podrážkami. Někteří si do nich zamontovali malé žárovky a když odbočovali, zapínali je jako blinkry na autě. Byla to odmítavá reakce vůči okupaci a zároveň generační vzpoura. Mělo to podobu recese i revolty v šedém prostředí Protektorátu. A proti mladíkům chodili gestapáci v kožených kabátech. Svět výstřední mládeže se potkával se světem gestapáků. Obě skupiny třeba chodily do stejných kaváren. Realita v Protektorátu nebyla černobílá jenom v podobě odboje, nebo kolaborace. Mezi těmito póly existovalo hodně dalších poloh.
Vyskytovali se mezi potápkami konfidenti?
Německá tajná služba Sicherheitsdienst o nich sice podávala hlášení, ale z jednoho dokumentu, který jsem objevil, vyplývá, že v Protektorátu nacisté tolerovali výstřední mladíky více než v Německu a v Rakousku. Podle mojí teze proto, že česká mládež nebyla určena k frontovému nasazení. V Německu brali výstřednost jako ohrožení bojové morálky. Himmler prohlásil, že tuhle verbež je nutné vymýtit do kořene. Mladé swingaře posílali na převýchovu do táborů pro mladistvé a objevil se i požadavek perzekvovat rodiče za špatnou výchovu. V Protektorátu nenabylo pronásledování takové podoby. To vidíme i na faktu, že u nás se hrály písně, které přímo oslavovaly jazz. Podle nacistů byla česká mládež tak zkažená, že už jí tato hudba nemohla více uškodit. To bylo v Německu zcela nemožné. Německá mládež musela zůstat „čistá“ a ochráněna od těchto vlivů. Když ale poslouchá i pod trestem smrti jazz ze zahraničního vysílání, hudbu kopíruje na rentgenové desky a šíří mezi ostatní, když si nechává narůst dlouhé vlasy a čte rodokapsy, je zřejmé, že experiment s hitlerizací se nepodařil. Úřady proto reagovaly mnohem bouřlivěji než u nás.
Jak mohli Němci jako velmi vzdělaný národ podlehnout Hitlerovi?
Hitler přitahoval svým příběhem bezdomovce, který se stal pánem 80milionového národa a poloviny kontinentu. Když si nyní představíme, že nějaký současný bezdomovec by za 20 let vládl Evropě, vypadá to neuvěřitelně. Něco podobného se dnes může těžko opakovat. Takový člověk by musel mít propracovanou mediální propagandu, jejímž předpokladem jsou finanční prostředky, a těmi bezdomovci většinou nedisponují. Hitlerovi stačilo těžit z Versailleské dohody, vůči Německu dosti nemilosrdné, ze zklamání z demokracie, z dopadů hospodářské krize a v neposlední řadě i ze schopností Josepha Goebbelse.
Němce mohla varovat kniha Mein Kampf, kde Hitler vylíčil svoje vize. Měli podobnou knihu s popisem svých plánů komunisté?
Určitě je to spis Stát a revoluce od Lenina. Tam jasně uvedl, že boj dělnické třídy s kapitalismem povede komunistická strana a popsal, jak si představuje ideální beztřídní společnost. Lenin také hovoří o tom, že „vládu buržoazie“ je třeba svrhnout násilnou cestou. Komunisté pak podle toho „návodu“ postupovali.
V roce 1946 vyhráli volby v Čechách a na Moravě komunisté, ale na Slovensku Demokratická strana. Jak si to jako historik vysvětlujete?
Roli hrálo náboženství a kulturní tradice. Slovensko mělo v době druhé světové války samostatný stát, kde vládla Hlinkova strana, se kterou se velká část obyvatel ztotožňovala. Po zákazu Hlinkovců lidi volili raději Demokratickou stranu než komunisty. Představovala totiž alternativu v situaci, kdy značná část populace je katolická. Navíc Demokratická strana měla tradici ze Slovenského národního povstání, proto ji komunisté po osvobození nemohli obvinit z kolaborace, jako to provedli s Agrární stranou a Národními demokraty v Čechách. Ovšem po volbách v roce 1946 diskreditovali Demokratickou stranu tvrzením, že ji z exilu řídí Hlinkovci. Po únoru 1948 pak byli představitelé této strany kriminalizováni a část jich uprchla do zahraničí.
Proč Sověti pronásledovali Židy? V Rusku přece nebyli vnímáni jako lichváři a chamtiví obchodníci, jak je líčila propaganda v nacistickém Německu.
Židé zpočátku bolševickou revoluci v Rusku přijímali, měli pocit, že v beztřídní společnosti pomine jejich diskriminace a zažijí sociální vzestup. Myšlenka rovnosti všech lidí pro ně byla lákavá. Ale když Židé přišli za Trockým s vlastními požadavky, vyhodil je. Pak se k židovství už raději nehlásili. Státem prosazovaný antisemitismus vzrostl v Rusku po druhé světové válce, poté, co se Stalinovi nepodařilo získat Izrael na svojí stranu. A když se tento nový stát orientoval na Spojené státy, Stalin ve své paranoie považuje všechny Židy za agenty imperialismu.
Rezidua protižidovských schémat hlásaných nacisty a komunisty lze najít i v dnešní době. Například když evropská krajní levice hovoří o spiknutí bankéřů světového kapitálu, které řídí Spojené státy americké. Židé rovná se v jejich pojetí automaticky stát Izrael, a ten je automaticky považován za spojence USA. Přitom člověk sledující mezinárodní vztahy ví, že postoj Spojených států k některým aspektům izraelské politiky je dost kritický.
Historik Petr Koura, nositel grantu Nadace Neuron pro rok 2015 v oboru společenských věd
Přetrvávají v dějinách Protektorátu a v padesátých letech ještě nějaká bílá místa? Například víte, že se něco stalo, ale nemáte k těmto událostem dokumenty nebo jiné podklady?
Zajímá mě reakce nekomunistické mládeže na únorový převrat. Víme o pochodu vysokoškoláků na Pražský hrad, kde chtěli podpořit Beneše. Ale třeba bylo takových protestů víc. Nelze přece nazývat tehdejší mládež generací Pavla Kohouta, který psal obdivné verše o Stalinovi. Proč by to nemohla být generace Josefa Škvoreckého nebo Jana Zábrany?
Dalším bílým místem je příběh Julia Fučíka, který bych chtěl v budoucnu zpracovat. Málo se také ví o roli sovětských poradců při politických procesech. Pokud jde o podklady, zajímavým pramenem informací jsou osobní deníky jednotlivců. O 50. letech podávají úplně jiný obraz, než jaký líčí noviny. V zápisech přirovnávají zásobování potravinami k situaci, jaká panovala v průběhu války. Hospodářská úroveň klesá a komunisté chtěli přenést odpovědnost na skryté nepřítele a škůdce, proto procesy s Miladou Horákovou, soukromými zemědělci a posléze i se stranickým funkcionářem Slánským.
Jaký pramen je pro vás nejspolehlivější? Písemné dokumenty, výpovědi svědků?
Žádný. Můj učitel historie říkal, že neexistuje dokument, který by nemohl být zfalšován. S touto premisou musíme pracovat. Stejně přistupujeme k výpovědím očitých svědků. Pamětník může podvědomě zahrnout do vyprávění to, co viděl v historických filmech nebo četl v knihách. Ústní sdělení jsou vždy důležitá, ale fakta, o kterých svědci mluví, je nutné ověřovat z dalších pramenů.
Může se ještě něco najít v moskevských archivech?
Česká historická obec po roce 1989 trochu zaspala. Tehdy se ruské archivy otevřely a do Moskvy jezdili Poláci, Francouzi, ale naši historici tam nebyli. Archivy by mohly objasnit sovětskou účast na převratu v roce 1948, smrt Jana Masaryka nebo podíl sovětských poradců na politických procesech. Možná tam jsou i dokumenty o výsleších a věznění Fučíka. Sověti je zabavili v Berlíně, do Československa je později přivezl Chruščov a předal je osobně Gustě Fučíkové. Ale jestli si Sověti něco nechali v Moskvě, to nevíme.
Pracujete jako poradce historických filmů. Jaký snímek byste natočil při neomezených možnostech?
Příběh z prostředí mladých jazzmanů ve Francii, kteří se identifikovali se Židy tím, že si připínali na oblečení žluté hvězdy. Vyjadřovali tak s nimi veřejně solidaritu, přitom jim hrozilo zatýkání a pobyt v pracovním lágru. Ukazuje to, že ve Francii bojovala dekadentní mládež nejen za svou kulturu, ale i za jiné utlačované skupiny obyvatel. Češi také chodili se Židy po Národní třídě a zavěšovali se do nich, aby dali najevo, že se jich nestraní. Ale připnout si žlutou hvězdu a chodit s ní veřejně, takový případ jsem u nás nezaznamenal.
