Stovky letadel vyletí každý rok vysoko do stratosféry. Mají zde za úkol rozprášit miliony tun kyseliny sírové. Malé částečky sirného aerosolu pak odrazí část slunečních paprsků zpět do vesmíru a Země se vyhne hrozbě stoupající teploty. Alespoň na chvíli. Každý rok bude potřeba rozprašování zopakovat. Taková je vize geoinženýringu, cíleného upravování atmosféry na globální úrovni.
Zní to jako šílený nápad. Tak šílený, že nemá daleko ke konspiračním teoriím o vládách, které prý pomocí rozprašovaných chemikálií manipulují obyvatelstvo nebo kontrolují porodnost (více o tzv. chemtrails v našem předchozím článku). Ostatně právě první zamyšlení na téma atmosférické manipulace, vypracované ruským vědcem Michailem Budykem v 70. letech, je zastánci konspiračních teorií hojně citováno.
O třicet let později je na téma SRM (Solar Radiation Management, tedy kontrola slunečního záření) již napsáno několik stovek vědeckých prací. Většina z nich v ryze teoretické rovině, žádné letadlo zatím síru do atmosféry nedští. Je to příliš kontroverzní téma a praktické pokusy jsou často odmítány jako nepřípustná a nebezpečná fantasmagorie.
Změnit to chce David Keith: "Nevím, jestli se to někdy uskuteční. Ale jsme v nepříjemné situaci a důsledky globálního oteplování nezastavíme pouhým omezením emisí. Podle mne by bylo naprosto šílené tuto cestu neprozkoumat."
Dokáže nás síra ochladit? Vyzkoušeno!
Doktor Keith není žádný zbrklý doktorand nebo fanatik. Má za sebou úspěšnou kariéru na poli částicové fyziky. V 90. letech se začal zabývat energetikou a globálním oteplováním a s překvapením objevil kontroverzní a okrajové úvahy o geoinženýringu. Od té doby je z něj vůdčí osobnost tohoto odvětví, které možná představuje jedinou naději, jak se vypořádat s globálním oteplováním.
Navrhované řešení: síra z letadel ochladí světPodle propočtů Davida Keitha by na kompenzaci globálního oteplování stačilo 25 tisíc tun síry ročně. Pokud by rozprašování kyseliny sírové začalo v roce 2020, pouhých 25 tisíc tun by během prvního roku snížilo dopady globálního oteplování o 50 procent. Rozprašování by pokračovalo každoročně. V roce 2040 by už bylo potřeba 11 letounů na rozprášení 250 tisíc tun síry, nyní za asi 700 milionu dolarů ročně (zhruba 13,7 miliardy korun). Další koncepty SRM pracují s distribucí sulfátů, vybělováním mraků pomocí síry či slané vody, zrcadla umístěná na velkých pouštích nebo odrazivé střechy. Ambicióznější plány chtějí dopadající sluneční záření zastavit ještě před vstupem do zemské atmosféry, tedy na oběžné dráze. Keithův návrh je zatím uznávaný jako nejproveditelnější a přitom zřejmě účinný. |
Úvaha o vypouštění síry do atmosféry je přinejmenším radikální, což samo o sobě ukazuje, v jak prekérní situaci jsme se podle klimatologů ocitli. I kdyby lidstvo maximálně omezilo emise oxidu uhličitého (a zatím to rozhodně na nějaké optimistické scénáře nevypadá), nijak tím nezastaví samotné globální oteplovaní. Pouze zpomalí jeho zrychlovaní. "Zvýšený obsah CO2 bude Zemi oteplovat ještě alespoň tisíc let," shrnuje současné poznatky David Rottman z MIT Technology Review. Samotná regulace emisí, jakkoli je nezbytná, zkrátka nevede k řešení problému celosvětově stoupající teploty.
A co vede zastánce SRM k přesvědčení, že síra vysoko v atmosféře může teplotu celosvětově snížit? V 90. letech proběhl, dalo by se říci, největší klimatologický experiment. Nebyl nikým povolený, dokonce ani řízený. Vybuchla sopka.
Mohutná erupce filipínského vulkánu Mount Pinatubo v roce 1991 poskytla vědcům jasná data. Demonstrovala, že vliv relativně malého množství síry v atmosféře je globálně měřitelný, jak poukázal chemik Paul Crutzen, držitel Nobelovy ceny za chemii. Malým množstvím se zde myslí 10 milionů tun síry. Sopka je vychrlila během několika dní, a částečky síry v atmosféře na několik následujících let ochladily celý svět o 0,5 stupně Celsia.
Crutzen ve svém článku z roku 2006 uznává, že preferovaný způsob by měla i nadále být snaha o snižování emisí oxidu uhličitého, ovšem jedním dechem dodává, že dostatečně rychlé omezení emisí je jen "zbožným přáním". Zastává se proto myšlenky geoinženýringu a přímo jmenuje možnost využití aerosolů síry.
Zní to strašně! Nezničíme si tím atmosféru?
Geoinženýring a SRM mají velkou řadu odpůrců. Argumentují obvykle nedostatkem informací o tom, jak by v praxi takový zásah do zemské atmosféry ovlivnil další atmosférické jevy, nejen teplotu. Zatímco síra by odrazila část slunečních paprsků už ve vnější atmosféře, skleníkové plyny naopak působí níže, kde zachycují infračervené záření na cestě od Země.
Není tedy zatím jasné, jakou roli by SRM sehrálo v boji s ostatními negativními důsledky globálního oteplování. Atmosferický chemik James Anderson například zjistil, že bouřky mohou přispívat k rychlejšímu ničení ozonové vrstvy. "Pokud bychom do toho ještě přimíchali síru, mohl by z toho vzniknout smrtelný koktejl," spekuluje.
Anderson i Keith se shodují na nutnosti dalších experimentů, aby bylo co nejdříve jasné, zda a jaké by byly reálné dopady podobných projektů.
"Neříkám, že to bude fungovat. Dokonce ani netvrdím, že bychom se do toho měli pustit," upozorňuje pragmaticky Keith. "Ale čím dříve zjistíme, jestli to bude fungovat, nebo ne, tím lépe!"
Podle něj je nejdůležitější si uvědomit, že ať už jiné naše ekologické snahy budou jakkoli úspěšné, globální oteplování již v žádném případě nezastaví. "Jediná věc, která nám může v následujících generacích skutečně pomoci, je geoinženýring," je přesvědčen Keith.
Pochyby panují kolem toho, kolik síry by stačilo na dosažení cíle, tedy vyvážení skleníkového efektu. Alan Robock, klimatolog se specializací na sopky, se domnívá, že Keithův odhad, začínající na 25 tisících tun ročně, je podceněný. Částečky síry by totiž mohly mít tendenci se shlukovat, čímž se jejich odrazivý účinek snižuje, a muselo by se jich tak do atmosféry dodat mnohem více, než naznačují Keithovy propočty. "Možná mnohonásobně více," myslí si Robock.
Jak začít?
Skeptikové se také domnívají, že celá myšlenka geoinženýringu je nebezpečná, a zvláště pak stříkání síry do atmosféry. Vždyť právě kvůli lidmi produkovaným emisím v atmosféře ekologické problémy v čele s globálním oteplováním vůbec odstartovaly. Na druhou stranu, množství síry, kterou Keith navrhuje z letadel šířit do atmosféry, je nepatrné v porovnání s tím, kolik síry už nyní proudí z komínů při spalování uhlí.
Další skeptik, Raymond Pierrehumbert, geofyzik z Univerzity v Chicagu, připomíná, že současné matematické modely ještě zdaleka nejsou dostatečně spolehlivé na to, abychom mohli plně předpovědět a propočítat důsledky takového zásahu do atmosféry. Znepokojuje ho také nutnost trvalého udržování (a zvyšování) přísunu síry do vyšších vrstev atmosféry, a to "donekonečna". Protože pod sírou budou stále skleníkové plyny (ty rozhodně v příštích staletích nikam nezmizí), přerušení sírového projektu by znamenalo velmi rychlé oteplení. "Kdybychom přestali, nebo museli přestat, tak je z nás škvarek," bojí se Pierrehumbert.
Keith s mnoha připomínkami souhlasí: "Často se mluví o tom, že SRM někdo zapne velkým vypínačem, a pak už budeme muset dělat SRM donekonečna. Ale není důvod, proč bychom nemohli začít postupně." Například ohraničeným experimentem, který by umožnil přesně změřit, jak se síra v atmosféře bude chovat.
"Kdyby to mělo být jednorázové rozhodnutí, zda ano, nebo ne, tak jsem i já celkem proti," dodává Keith. Ale protože se může začít postupně, myslí si, že nesmíme ztrácet čas. Doufá, že se regulací slunečního záření pomocí síry budou zabývat vědci i politici, aby vznikla rozumná výzkumná platforma, která později umožní uvést experimenty do praxe.
"Ještě nevíme dost na to, abychom mohli začít. Ale podle současných poznatků to vypadá, že musíme tuto možnost brát vážně," zdůrazňuje Keith. "Bylo by zbrklé, kdybychom se jí vyhýbali."