Snahy francouzských či pro Francouze pracujících vynálezců o návrhy a stavby primitivních ponorek v 17. až 19. století popisuje předchozí článek: „Z pravěku francouzských ponorek. Průkopníkem byl i vynálezce papiňáku“. Dnes se podíváme na díla technicky vyzrálejší, která začala přicházet od konce 19. století.
Konečně elektřina!
Vernův opus konstruktéry asi opravdu ovlivnil nebo aspoň naznačil, jakým směrem se vydat. Románovou ponorku Nautilus totiž poháněla elektrická energie a je fakt, že Francouzi právě této energii svěřili v pohonu ponorných člunů hlavní roli. Pro instalaci elektromotoru totiž relativně nedávno získali to hlavní – spolehlivý zdroj. Gaston Planté v roce 1859 vynalezl olověný akumulátorový článek zalitý kyselinou sírovou, který se dal libovolně dobíjet. V roce 1881 Camille Alphonse Fure zvýšil kapacitu potažením olověných destiček pastou ze suříku a celek vytvrdil mírným zahřátím ve vlhké atmosféře.
Gaston Planté (1834 – 1889), otec olověno-kyselinových akumulátorů, bez nichž se ani dnes neobejde žádný automobil.
Zdroj energie tedy Francouzi měli, a když uvážíme, že první použitelný elektromotor už v roce 1834 sestrojil Američan Thomas Davenport, staletý problém s pohonem nezávislým na přísunu vzduchu byl vyřešen. Do projekčních prací se vrhl sám ministr námořnictva Henri Dupuy de Lôme a po jeho smrti se odkazu ujal námořní inženýr s praxí v komerční sféře Gustave Zédé. O něco rychlejší byl ovšem soukromník, původní profesí stavební inženýr Claude Goubet a v březnu 1887 dokončil „kapesní“ ponorku s elektrickým pohonem o výtlaku necelé dvě tuny. Pětimetrový člun tvaru ragbyového míče nenesl žádnou výzbroj, nicméně Goubet asi s něčím nepochybně počítal, protože do přídě umístil vysouvací tyč s nůžkami k prořezávání protitorpédových sítí.
Už první testy prokázaly, že kvůli absenci hloubkových kormidel je člun pod vodou prakticky neovladatelný, nicméně Goubet projevil obchodní talent a ponorku za deset tisíc liber prodal do Brazílie. Komerční úspěch možná podnikavému vynálezci zatemnil rozum, protože se z chyb nepoučil. Další, rovněž dvoumístná, ponorka Goubet II byla sice o trochu větší a výkonnější, avšak při plavbě pod hladinou zůstávala nestabilní a elektromotor Siemens s výkonem pouhé 3 kW dokázal člun dopravit jen do vzdálenosti dvaceti mil.
Interiér ponorky Goubet II v časopise z roku 1902
Není divu, že ponorka skončila jako atrakce zábavního parku na Ženevském jezeře, jenže tím její osud nekončil. Když v roce 1903 loděnice La Seyne-sur-Mer dokončily bitevní loď Cesarevič objednanou Rusy, carští důstojníci projevili zájem také o koupi ponorky – a to pokud možno levně a hned. Dostali Goubet II a na palubě Cesareviče ji promptně dopravili do pevnosti Port Arthur v Číně. Tam se však nenašel nikdo, kdo by si s neznámou technologií uměl poradit, a tak člun skončil v jakési přístavní kůlně.
Příjezd záhadné francouzské ponorky nezůstal utajen japonské tajné službě, a když zakrátko vypukla rusko-japonská válka, císařští admirálové s nebezpečím z hlubin volky nevolky museli počítat. Po pádu pevnosti v lednu 1905 vítězní vojáci ponorku našli, námořní důstojníci se nálezem hodně pobavili – v té době už měli ve Spojených státech objednané moderní čluny typu Holland VII – a její stopy mizí v japonských hutích.
