Od požáru k torpédovým útokům
O poznání lépe než soukromý podnikatel si vedli technici francouzského státního sektoru a v září 1888 pod vedením Gustava Zédého dokončili 36 metrů dlouhou ponorku Gymnote (elektrický úhoř). Motor postavil technik pařížské požární služby Arthur Krebs, disponoval výkonem 41 kW a získával energii z 564 akumulátorových článků. Jak se ukázalo, díky vhodně zvolenému vřetenovitému tvaru trupu agregát dokázal „úhoře“ rozpohybovat až na relativně slušných 7,3 uzlu na hladině nebo na 4 uzly pod vodou.
Ani tento člun nebyl považován za bojový, nenesl žádnou výzbroj a teprve během 90. let při jedné z mnoha úprav obdržel malou velitelskou věž a dvě externí torpéda na bocích. První zkušební plavby, kterým velel Zédé osobně, však pro obligátní potíže se stabilitou neprobíhaly dobře. Teprve po pozdější instalaci hloubkových kormidel se vertikální ovládání výrazně zlepšilo a Gymnote až do roku 1907 zůstal ve stavu Marine Nationale jako zkušební laboratoř nových dílčích technologií. O spolehlivosti „úhoře“ svědčí skutečnost, že než se vinou lidské chyby v Toulonu na kotvě potopil, bez jakýchkoli problémů zaznamenal přes 2 000 ponorů.
Zkušenosti získané s ponorkou Gymnote hodlal Zédého tým zúročit při stavbě ponorky La Siréné. To už neměl být žádný experimentální člun, nýbrž regulérní posila francouzské válečné flotily. S výtlakem 265 tun na hladině (a 274 tun pod vodou), dvěma elektromotory Sauter Harlé o výkonu 537 kW, jednou lodní vrtuli a s torpédometem převzatým z hladinových lodí se už opravdu dalo uvažovat o plnění bojových úkolů aspoň v pobřežních vodách. Otázka zněla, zda se Zédému podaří postavit plavidlo s vyhovujícími nautickými vlastnostmi. To byla opravdu výzva, protože Zédé částečně upustil od hydrodynamického, avšak přece jen poněkud nestabilního vřetenovitého tvaru, a ponorce tak trochu vtiskl vizáž hladinové lodi.
Ukázalo se, že zvolil dobře a především z úhlu pohledu vnitřního uspořádání se jeho člun dá považovat za prabábu dnešních moderních ponorek. Do přídě Zédé umístil torpédomet, v prostoru za ním se nacházela torpédová komora se dvěma rezervními torpédy. Následovaly skromné ubikace a ve středu lodi, přímo pod velitelskou věží, bylo to, čemu se dnes říká centrála, čili řídící středisko lodi. Zadní část okupovaly motory, akumulátory od společnosti Laurent-Cély technici uložili pod podlahu. Věž po prvních pokusech s plachtou krytým můstkem už nebyla žádnou věžičkou, nýbrž 150 cm vysokým pozorovacím zařízením s periskopem a kormidelnou uvnitř.
Během stavby bohužel došlo k nemilé události, když Gustave Zédé zemřel. Dílo v roce 1893 dokončil jeho asistent (a manžel neteře) inženýr Gaston Romazzoti, z jehož popudu člun dostal jméno vynálezce. Ačkoli ponorka Gustave Zédé vypadala skvěle, už při první plavbě se projevily tradiční problémy s nestabilitou, akumulátory po několika dnech provozu zkratovaly a nové dokonce explodovaly a způsobily požár. Romazzoti řešil problémy celé čtyři roky, než konečně došel ke zdárnému konci. Celý elektrický systém modifikoval tak dokonale, že původních 720 bateriových článků o hmotnosti 130 tun nahradil kvalitnějšími a váhu akumulátorů zredukoval na polovinu při zachování produkce 1 800 ampérů o napětí 300 V. Stabilitu získal instalací hloubkových kormidel na přídi, ve středu lodi a na zádi a také přidáním vyrovnávacích nádrží, s jejichž pomocí udržel těžiště ve středu člunu.
Posádku tvořili dva důstojníci s deseti muži a na jejich bedra připadl úkol dokázat, že vynaložené úsilí nepřišlo nazmar. Po krátkých testovacích plavbách Gustave Zédé bez jakýchkoli problémů zvládl plavbu z Toulonu do Marseille a stejně snadno se na jedno nabití dopravil až do Ajaccia na Korsice. O bojových kvalitách ponorka přesvědčila při manévrech v prosinci 1898. Gustave Zédé pod velením poručíka Luciana Motteze vyplul z Toulonu, pronikl do přístavu v Marseille a cvičným torpédem zasáhl bitevní loď Magenta. Když o několik dní později Mottez totéž zopakoval na otevřeném moři, bylo zřejmé, že Francie má v rukou nebezpečnou podmořskou zbraň.