Naštěstí pro budoucí generace se badatelského úkolu zhostil Jaroslav Šembera, shromáždil výpovědi tehdy ještě žijících pamětníků a v roce 1970 je vydal v Roudnickém kulturním měsíčníku.
Nažerte se!
Vraťme se do roku 1928, kdy se v Předoníně, malé obci v sousedství dnešního račického veslařského areálu, usídlil jakýsi Felix Čapek. Podle pamětníků to byl muž vyzáblé postavy se zanedbaným zevnějškem a jeho neholená tvář se jen málokdy rozzářila do ne moc pohledného úsměvu. Zpočátku žil v ústraní, ale brzy začal navštěvovat hostinec U Vančů, kde se i stravoval. Vynikal především neuvěřitelnou manuální zručností , a tak buď doma cosi kutil, nebo opravoval zdánlivě neopravitelné věci, aby z výdělků financoval soukromé projekty.
Například když do předonínské hospody zavítal pojízdný kinematograf slečny Kludské, půl hodiny před začátkem produkce promítač zjistil, že aparát odmítá spolupracovat. Stačilo ale zaběhnout pro Čapka do výčepu a všeuměl si se stávkujícím přístrojem snadno poradil. Podobné kousky Čapkovi zajistily oprávněnou pověst zdatného šikuly a o zakázky neměl nouzi. Ale běda každému, kdo by se ho pokusil podvést! Přesvědčil se o tom třeba továrník Bächer, spolumajitel slévárny a továrny na pluhy – podniku, který o mnoho let později proslavil film Marečku, podejte mi pero.
Bächer svěřil Čapkovi do opravy spálený elektromotor a předonínský všeuměl strávil ručním převinováním rotoru dobré čtyři týdny. Lakomý Bächer lopotnou dřinu neocenil a jak to různí vykukové dělají ještě dnes, prohlásil, že Čapkovi vyplatí jen polovinu původně slíbené částky. A to Bächer neměl dělat. Čapek popadl sekeru a s křikem: „Nažerte se! Nažerte se!“ roztřískal dílo na cimpr campr.
Hrdinný kapitán Čapek
O Čapkově předchozím životě víme jen málo, respektive jen to, co o sobě sám vykládal. Prý pocházel z Nymburka, kde jeho otec pracoval jako přednosta stanice. Často se honosil inženýrským titulem z chemie a strojírenství, nicméně diplom nikdy nikomu neukázal. Dále tvrdil, že během základní vojenské služby v rakousko-uherském námořnictvu dosáhl hodnosti poručíka, ale když si zavtipkoval na účet císaře pána, musel se hrozícímu postihu vyhnout dezercí.
Utekl do Hamburku, kde se nějakou dobu živil jako nádeník při kopání pražců na železnici, pak se přemístil do Anglie a uchytil se jako dělník v southamptonských loděnicích. Odtud vcelku logicky zamířil do námořní služby a kariéru završil jako druhý důstojník legendární pasažérské lodi Mauretania.
Mauretania, na níž Čapek údajně sloužil. V roce 1909 získala Modrou stuhu za nejrychlejší plavbu přes Atlantik a rekord držela dvacet let.
Za první světové války velel torpédoborci T-33, se kterým v jakési námořní bitvě torpédem zasáhl a těžce poškodil německý bitevní křižník Hindenburg. Právě z tohoto střetu si Čapek odnesl zranění levé ruky, jako invalida byl v hodnosti nadporučíka z Royal Navy propuštěn a vrátil se do Čech. Něco na tom asi bylo, protože ze světa si přinesl plynnou znalost němčiny, angličtiny, španělštiny a francouzštiny.
Jezdec na Žlutém satanu
Co se týče soukromých kutilských spádů, Čapek si dlouho vystačil s tuningem motocyklu značky Wanderer. Stroj pořídil jako nepojízdný vrak a postupně ho vyšperkoval do podoby nejrychlejšího vozidla v okolí. Kdekoli motocykl zaparkoval, stal se předmětem zájmu zvědavců. Děti obdivovaly zářivě žlutý lak, dospělí se podivovali palivové nádrži vyrobené z plechovky od uzenáčů firmy Kalla nebo záhadné soustavě promaštěných špagátů, kterými Čapek ovládal brzdy, řazení a spojku. Motocykl získal přezdívku Žlutý satan, a to především kvůli Čapkově pirátskému stylu jízdy. Nikdy se nestalo, že by Žlutého satana někdo předjel, a nikdy se nestalo, aby mu někdo ujel.
Předjížděcí manévr Čapek zahajoval pronikavým zapískáním na píšťalku a řidiče pomalejšího vozidla nikdy neopomněl pokárat přísným pohledem. Se Žlutým satanem měl patrně velké plány, protože se pokusil o mechanizaci českého zemědělství. Nabídl pomoc jednomu ze sousedů, spřáhl svůj stroj s pluhem a vyrazil obdělat chmelnici. Neobvyklé soustrojí jakž takž zvládlo dva řádky, pak ale jezdec na nerovném terénu nezvládl řízení, motocykl narazil do sloupu a pilot po krátkém letu přistál v poli. Neblahá zkušenost průkopníkovi pochopitelně stačila, aby mechanizaci českého zemědělství přenechal traktorům. Podobně, byť ne tak bolestivě, dopadl pokus o spřažení Žlutého satana se stříkačkou předonínských dobrovolných hasičů.
Víno a rohlíky
Přítomnost tak zvláštního podivína působila na obyvatele poklidné polabské vesničky jako zjevení z jiného světa – byť sám Čapek o velkou pozornost nestál. Do styku se sousedy přicházel v podstatě jen díky návštěvám hostince U Vančů, kde zpravidla celý večer seděl, mlčel a pojídal rohlíky, které namáčel do červeného vína. Rozpovídal se jen málokdy, a to obvykle jen proto, aby sousedy poučoval o astronomii a námořních navigačních přístrojích.
V případě, že přednáškou posluchače zaujal, dokázal se „rozšoupnout“ a spořádal až šest rohlíků a litr vína. Obecně se však dá říct, že se družil jen s velmi úzkým okruhem přátel. Pro nesnášenlivost a výbuchy nekontrolovaného vzteku musel opustit místo skladníka v Roudnici a od té doby jen vypomáhal při řepných kampaních v bezděkovském cukrovaru. Jenže i tam měl řadu konfliktů, a tak nakonec žil z příležitostných zakázek a z invalidní penze za zchromlou ruku.
Historky barona Prášila
Ve světle historicky známých faktů se ale dá říct, že většina Čapkových příběhů se nezakládala na pravdě a měly nejspíš jen ohromit spolustolovníky v hostinci U Vančů. Těžko třeba uvěřit, že by zrovna na Mauretanii, v letech 1907–11 nejluxusnější z luxusních pasažérských lodí světa, se společenskou elitou konverzoval důstojník, který večeří rohlíky namočené do vína. Samozřejmě se nedá zcela vyloučit, že na Mauretanii Čapek opravdu pracoval. V tom případě ovšem určitě neoblékal parádní důstojnickou uniformu společnosti Cunard Line, nýbrž topičské či strojnické montérky.
Také statečná služba ve válečném loďstvu se nejeví moc pravděpodobně, už jen proto, že žádný torpédoborec T-33 nikdy neexistoval. Pravda, britská Royal Navy v letech 1885–1918 vedla ve stavu malý dvoukomínový torpédový člun TB.33 a pamětníci mohli po letech název lodi poplést, avšak podle britských zdrojů během první světové války plavidlu veleli Charles Naylor, Norman Parker a Charles Routley, nikoli Felix Čapek. A boj s Hindenburgem spadá vyloženě do říše fantazie. Bitevní křižník tohoto jména byl dokončen až v květnu 1917 a nikdy se žádného střetu s Brity nezúčastnil. Pravdu o Čapkově životě, a to ani přibližnou, se nejspíš nikdy nedozvíme. Ale to nevadí, důležité jsou přece skutky.
K tomu jsem vám nedal povel!
Za opravdový majstrštyk podivínského kutila pamětníci jednomyslně prohlásili stavbu ponorky. Jak už to u takových plavidel chodí, Čapek pracoval ve stodole v maximálním možném utajení. Přesto se po vsi rozkřiklo, že v Roudnici u firmy Krautner pořídil větší množství prkének pro stavbu pramic, a tudíž bylo zřejmé, že nějakým způsobem hodlá navázat na minulost slavného námořního důstojníka. Když dílo dokončil, na silnici z Předonína do Záluží se objevila malá ponorka naložená na valníku taženém párem koní. Doprovod a zároveň sílu nezbytnou k přepravě člunu z vozu do Labe tvořilo pět Čapkových nejbližších přátel. Když společné úsilí korunovali úspěchem a ponorka se zlehka kolébala u břehu, Čapek se s kamarády rozloučil slovy hodnými velkého mořeplavce: „Na shledanou v Hamburku.“
Tvar Čapkovy ponorky se nejspíš podobal člunům Johna Philipa Hollanda a je u nás dobře známý díky filmu Vynález zkázy. Výtvarníci originál jen vylepšili vyšší věží, reflektorem, pohonnými ploutvičkami a „očičky“ příďových průzorů. Hloubková kormidla naopak chybí. (režisér K. Zeman, výtvarník Z. Rozkopal).
Pak za sebou zabouchl poklop a ponorka zamířila do středu řeky. Krátce po startu Čapek zahájil zkušební ponor. Hladina se za člunem zavřela a přátelé sledovali dráhu, kterou jasně označovaly gejzíry bublin. Kamarádům docházelo, že něco není v pořádku, a když se bubliny zastavily na jednom místě, bylo zřejmé, že je zle. Bezmocní přátelé snadno pochopili, že ponorka nejspíš dosedla na dno a vynálezce bojuje o život. Náhle se ze zákrutu řeky zjevil anděl spásy – malý vrtulový parní remorkér RŽ-6. Hostinský Vanča bez váhání skočil do vody, plaval směrem k lodi a křikem a máváním pažemi získal pozornost posádky. Lodníci ho vytáhli na palubu a tehdy pan Vanča prokázal schopnost neuvěřitelného přesvědčovacího talentu, když jim vysvětlil, že na dně Labe leží ponorka, která potřebuje okamžitou pomoc.
Statečný remorkér P.6 (do roku 1940 RŽ-6) v 50. letech 20. století na snímku z fotografických sbírek Oblastního muzea v Děčíně. Dnes už neznámá, leč rozhodná posádka lodi zachránila Čapkovi život.
Záchranná akce, jakkoli improvizovaná a v Čechách nikdy nenacvičovaná, dopadla nečekaně dobře. Lodníci spustili kotvu těsně vedle místa, odkud stále ještě vycházely bubliny. Potom se plavčík ponořil pod hladinu, lanem přivázal ponorku ke kotevnímu řetězu a finální vytažení kotvy i s ponorkou bylo pro kotevní naviják snadnou záležitostí. Potíž spočívala v tom, že z člunu se nikdo neozýval a poklop nešlo otevřít. V předtuše nejhoršího popadl jeden z lodníků sekeru a v boku ponorky vysekal otvor. Když byl dostatečně veliký, z díry vykoukla kapitánova hlava a rozzuřeným tónem zařvala: „K tomu jsem vám nedal povel!“
Selhání zrádné svíčky
Jepičí život labské ponorky se uzavřel. Z vyprávění pamětníků vyplývá, že měla dřevěný trup a tvar trochu připomínající americké „pigboats“ – malé podmořské čluny, které konstruktér a podnikatel John Philip Holland v letech 1900–1910 vyráběl pro americkou, ruskou, japonskou a rakousko-uherskou válečnou flotilu. Několik desítek v podstatě totožných ponorek pro britské Královské loďstvo v Hollandově licenci postavil koncern Vickers-Armstrong, sloužily až do konce první světové války a je tedy možné, že Čapek s nimi během pobytu v Anglii nějakým způsobem přišel do styku. Protože vynálezce tvrdil, že za zkázu jeho člunu mohla vadná svíčka, zdá se, že ponorku na hladině i pod vodou poháněl jednoválcový spalovací motor.
Z archivů: Bagr na kapry a další vynálezy našich zapomenutých velikánů |
Do jisté míry to potvrzují i pamětníci, kteří si vzpomněli na mnoho bombiček se stlačeným vzduchem, s jejichž pomocí by Čapek po omezenou dobu dokázal motor zásobovat nezbytným kyslíkem i při plavbě pod hladinou. Pokud tomu tak opravdu bylo, selhání svíčky by vyřadilo pohon, ponorka mohla ztratit vztlak a v tom případě by opravdu dosedla na dno. Bubliny na hladině, které Čapkovi vlastně zachránily život, se ovšem nedají vysvětlit jinak než špatnou konstrukcí trupu. Nicméně ať už se ponorkový příběh odehrál jakkoli, vstoupil do lokálních legend a udržel se v nich docela dlouho. Příslušníci starší generace místních lidí ještě v sedmdesátých letech dvacátého století úseku Labe u Záluží říkali „tam, co se potopila ta ponorka“.
Opravdu konec?
Jakkoli se konstrukce ponorky Čapkovi nezdařila, kutil si nedal pokoj. Přeorientoval se na domácí výrobu výbušnin, a to už bylo na vyděšené sousedy moc. Když nepomohly dobře míněné domluvy, do práce se daly orgány činné v trestním řízení a Čapka čekal soud. Obhajobu řídil sám a pojal ji vskutku svérázným způsobem. V soudní síni vytáhl z kapsy ruční granát vlastní výroby a názornou demonstrací hodlal přítomné přesvědčit, že při odborné manipulaci žádné nebezpečí nehrozí. Tím se sice vyhnul hrozbě vězení, nicméně pobyt v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích ho neminul.
Po několika měsících byl propuštěn, ale do Předonína se nevrátil. Nějaký čas žil v nedalekých Hněvicích a jeho stopy mizí v Kostelci nad Černými lesy. Po letech se Felixe Čapka právě tam pokusili navštívit staří předonínští přátelé, jenže už ho nenašli. A tak to asi mělo být. Baron Prášil se přece nikdy nenarodil a nikdy ani neumřel. Jen se čas od času zhmotní a provádí bláznivé kousky, aby po nějaké době zmizel a objevil se v jiné části světa.
Šťastný rok 2023!
