Dvě společnosti v České republice požádaly o licenci k zahájení průzkumu možných ložisek zemního plynu. Těžit by chtěly novou a v Evropě málo vyzkoušenou metodou. Návrh ale vzbudil v dotčených oblastech bouřlivou reakci. Technet vám přináší odpověď na základní otázky kolem hydraulického štěpení, jeho rizik a přínosu.
Jaká je nyní situace?
Řízení o licencích k průzkumu ještě neskončilo. Na přelomu roku sice dostaly celkem dvě společnosti povolení k zahájení průzkumných prací (zpráva zde). Následoval ovšem odpor části dotčených obcí, veřejnosti a některých neziskových organizací a dochází k přezkoumání původních povolení. Podle neoficiálních informací to ovšem firmy budou mít na ministerstvu životního prostředí velmi těžké a mluví se o tom, že se hledají důvody udělení licence zrušit. Jestli to je pravda, uvidíme během několika dní.
O které oblasti České republiky jde a kdo povolení dostal?
Jako první dostala nepravomocný souhlas Ministerstva životního prostředí v prosinci dceřiná společnost firmy Cuadrilla, což je v oboru známá britská společnost, která provádí podobnou činnost i jinde v Evropě, např. ve Velké Británii či Maďarsku. Ta chtěla zkoumat oblast mezi Štramberkem, Hranicemi a Vsetínem.
Další dvě povolení byla udělena firmě Basgas Energia Czech, což je pobočka australské firmy Hutton Energy, která za sebou zatím žádné vrty nemá. Basgas žádala o povolení na území o rozloze 777 kilometrů čtverečných od Broumovska po hranice Krkonošského národního parku a také zhruba na stokilometrovém území na Berounsku.
Kdyby povolení platilo, co by se dělo?
I kdyby povolení nadále platilo, stejně by nikdo nikde v nejbližší době nevrtal. Povolení se týkalo jenom první fáze prací. Případné vrtání by muselo být schváleno zvlášť. Firmy by musely předložit podrobný projekt s vyznačeným místem a podobou vrtu i s analýzou jeho dopadu na životní prostředí, třeba zásoby podzemní vody.
Samotná těžba by se mohla rozběhnout reálně za několik let, ale nejspíše na ni vůbec nedojde. Obecně platí, že úspěšnost průzkumu je méně než dvacet procent. Čtyři pětiny zkoumaných lokalit bývají hluché a firmy za ně vyhodí peníze zbytečně. Průzkum si platí samy, bez spoluúčasti státu.
Proč si firmy vybraly právě tyto oblasti?
Z nouze. Oslovení geologové se shodují, že nejde o nejslibnější místa, Berounsko je podle všeho zřejmě úplně nevhodné (o tom více dále). Ale noví žadatelé neměli příliš na vybranou, ty opravdu nejslibnější lokality, jedna by mohla být třeba na jižní Moravě, mají v podstatě rozebraní tradiční čeští těžaři. Třeba Cuadrilla na Vsetínsku protáhla území, kde žádá o geologický průzkum až na hranici prostor, které mají zabraní jiní těžaři.
Ti ale hydraulickým štěpení těžit nebudou, ne? O tom se nemluví.
V principu klidně mohou. Nic jim v tom nebrání, ba dokonce by to pro ně bylo z administrativního hlediska podstatně jednodušší. Základní úkony, na kterých klopýtli nově příchozí Cuadrilla a Basgas, už mají hotové z dřívějška. Zatím nikdo z českých těžařů ovšem takový záměr nedal najevo. Zaměřují se nyní podle dostupných informací spíše na průzkum možných ložisek ve velkých hloubkách (až kolem pěti kilometrů).
Ale pokud se předběžně připravují na těžbu frakováním (štěpením), nemusí to dávat nikomu vědět. (Týká se to jenom přípravných prací, na samotné vrty musí být podaný geologický projekt.) Otázkou je, zda by to zvládly technologicky. S tímto postupem nemá v Čechách nikdo přímé zkušenosti.
Pokud by tedy na štěpení někde došlo, co by se stalo?
Těžit zemní plyn pomocí metody, která je nyní hitem těžařského průmyslu: hydraulickým štěpením. Umožňuje dostat se k zásobám plynů, které by jinak zůstaly pevně uvězněné ve skále. Metodou se těží především v podzemních břidlicích, což jsou vlastně velké desky pevného kamene. Některé břidlice obsahují i organické látky. Pokud jsou pod zemí dost dlouho a ve správných hloubkách a teplotách, změnily se tyto organické zbytky na plyn nebo ropu. Ovšem zůstaly uvězněné ve skále.
Při hydraulickém štěpení se skála navrtá, pod velkým tlakem se do ní napumpuje voda (miliony litrů vody), která skálu v okolí vrtu rozdrolí. Tím se plynu v kameni uvolní cesta k vrtu a spolu s vodou začne proudit ven. Během doby životnosti jednoho vrtu se takových štěpení musí provádět několik, aby se zpřístupnily nové zásoby plynu.
Rozložení potenciálně plynonosných břidlic po světě podle americké Energy Information Administration. Na pohled je slibných oblastí po světě hned celá řada a zřejmě tedy i plynu. Ovšem většina z nich není prozkoumaná a plynu v břidlicích také není na plochu zdaleka tolik jako v konvenčních nalezištích.
Klasické naleziště je přitom spíše jakási porézní houba plná uhlovodíků (a třeba i hodně vody) a netvoří je pevný kámen. Vzorky z bohatých saúdských ropných nalezišť (např. největší ložisko světa Gwahar) podle geologů vypadají jako materiál, u kterého máte pocit, že byste ho mohli drtit rukou (na rozdíl od břidlice). Když takové ložisko navrtáte, plyn se vám z něj dere sám ven a největší starostí z počátku je tenhle nápor zvládnout. Samozřejmě, když je ložisko starší, musí se mu trochu pomoci, například tím, že se do něj také pumpuje voda, aby se v něm zvýšil tlak.
Štěpení zní komplikovaně. Něco takového se vyplatí?
Jak kdy a kde. Hydraulické štěpení se zkoušelo už před více než sto lety. Ale těžaři břidlicové rezervoáry neměli rádi. Vraceli se k nim jen ve chvíli nedostatku běžných zásob. Například v průběhu světových válek (Německo či Japonsko těžily ropné břidlice) nebo za ropných krizí. Třeba v 70. letech, kdy západní svět hospodářsky zasáhlo embargo zemí OPEC, Exxon rozjel velký projekt rozvoje ropných břidlic v Coloradu. A v roce 1985 ho v podstatě ze dne na den zrušil, protože cenově nikdy nemohl konkurovat ropě z klasických nalezišť, u kterých je těžba podstatně jednodušší. Štěpení jako takové se ale samozřejmě dál používalo, například pro zvýšení výnosu studní s pitnou vodou nebo ropných vrtů.
Ale na konci 90. let se břidlice vrátily na výsluní. Jeden důvod byl ekonomický: fosilní paliva podražila na úroveň, kdy se vyplácí pustit se i do náročnějších způsobů těžby. Levné ropy z klasických nalezišť už prostě není dost pro všechny.
Další důvod byl technologický. Těžařské společnosti zvládly spolehlivě tzv. horizontální vrty. To znamená, že nedělají vrty přímo kolmo do země, ale dokážou udělat i několikakilometrové vrty vodorovné. A protože břidlicové vrstvy jsou jako velké a poměrně slabé tabule orientované zhruba vodorovně s povrchem Země, tyhle vodorovné vrty se k jejich těžbě dobře hodí (ale používají se pro zvýšení produkce třeba i u klasických ropných nalezišť). Z jednoho vrtu pokryjete větší plochu. Tím se těžba zlevní, protože vrty jsou pořád na těžbě plynu to nejdražší.
Třetí důvod, proč se hydraulické štěpení prosadilo, byl politicko-geografický. Těžba ropy a plynu má v USA velkou tradici, tradičních nalezišť je málo a vhodných břidlic naopak dost (což dost možná pro Evropu vůbec platit nemusí). Navíc si firmy pro metodu hydraulického štěpení vyjednaly několik výjimek (neplatily pro některé enviromentální předpisy i daně). A protože měly k dispozici i poměrně rozsáhlé plochy neobydlených území se slibnými plynonosnými břidlicemi, nebrzdila je administrativa a plyn byl drahý, toto odvětví se rychle rozvinulo.
Takže Amerika zažila plynový boom?
Vývoj cen plynu na velkoobchodních trzích v USA, Evropě a Japonsku. Je vidět, že dnes fungují jako nezávislé trhy. Zatímco USA se potýká s nedostatkem skladovacích kapacit a přebytkem produkce (kterou výrobci musí prodat za každou cenu, aby si udrželi cash-flow), v Evropě a zvláště Japonsku převažuje nyní spíše poptávka nad nabídkou. Podle analytiků je situace v USA zřejmě neudržitelná, protože náklady na těžbu například právě břidličného plynu jsou vyšší než cena při prodeji.
Ano. V tuto chvíli se tam ceny zemního plynu na trhu s plynem pohybují velmi nízko, v podstatě zhruba na úrovni roku 2000 v nominálních cenách. A to bez započtení inflace, takže ve skutečných cenách je plyn ještě levnější než v roce 2000. Tržní cena (ne cena pro spotřebitele) je zhruba na třetině evropské ceny. A jen tak mimochodem, je to také asi šestina japonské ceny.
Rozdíly jsou dány tím, že až donedávna se zemní plyn dal těžko přepravovat jinak než plynovody. Vybudovat skutečně globální trh s plynem (což znamená třeba stovky terminálů na stlačený zemní plyn a dostatek lodí) bude nejspíše trvat desetiletí. Pokud se tak někdy vůbec stane. Zatím se ovšem výrazně vyplácí těžit co nejblíže místa spotřeby. U ropy to dnes tak markantní není i proto, že infrastruktura je už z větší části hotová.
To Japoncům nezávidíme, ale zpět k věci: my nechceme levný plyn?
Břidličný plyn nemůže z různých příčin být zárukou, že ceny plynu spadnou na úroveň cen z dob dávno minulých. Jeden důvod je finanční. Těžba plynu z břidlic začala u menších těžebních společností, do jejichž financí není příliš vidět, ale v posledních pěti letech se do ní vložily i giganti ropného průmyslu. A ti podle dostupných informací investovali s tím, že ceny budou vyšší, než jsou ty současné americké, a to zhruba dvojnásobně.
Už dnes jsou ceny tak nízké, že vrtné společnosti se přesunují do "mokřejších" břidlic, kde se těží spolu s plynem i těžší uhlovodíky, tedy ropa. Ta se prodává tak draho, že ropa zaplatí v podstatě celý vrt a plyn je s nadsázkou řečeno jen pár dolarů navíc. Takže ke korekci zřejmě časem dojde: odvětví nemůže věčně pracovat na dluh a plyn zákazníci budou potřebovat.
Těžba z břidlic je také komplikovanější, je k ní zapotřebí spousta vybavení, probíhá spíše ve větších hloubkách, takže se musí více vrtat a podobně. Potřebuje také více energie, takže při ní propálíte více paliva než při běžné těžbě. K získávání energie potřebujete energii, ale ta nemůže být úplně levná, protože její těžba stála spoustu energie. Začarovaný kruh, čili moderním jazykem řečeno samoposilující zpětná vazba.
Ale jak už jsme říkali, konvenčních ložisek ubývá, takže břidlice jsou i přes své nevýhody pro těžaře zajímavé a zřejmě i výhodné.
A co pro ostatní? Třeba pro obyvatele dotčených oblastí?
Tady obor naráží na problém. USA mají tu výhodu, že těžba z velké části probíhá v oblastech s nízkou hustotou zalidnění. Zdaleka se sice nedá srovnat třeba s povrchovou těžbou v lomech, ale zanechává po sobě jisté stopy. Voda, která se do vrtu natlačí, se musí někde skladovat. Jak už jsme zmínili, je to nejméně pár milionů litrů, takže velký plavecký bazén. (Voda v bazénu o hloubce dva metry, šířce 20 a délce 50 metrů má celkový objem dva miliony litrů.)
Kapalina se musí na místo nějak dopravit a natlakovat. K tomu je zapotřebí samozřejmě buď zdroj vody přímo u vrtu, nebo, a to je častější, nějak vodu k vrtu dopravit. Obvykle flotilou nákladních vozů, což pro okolí není nic příjemného. Objem větších dopravních cisteren se pohybuje kolem 30 tisíc litrů, takže na jedno "frakování" (tj. štěpení z angl. fracking) je zapotřebí do několika set jízd velkého nákladního vozu. Štěpení se provádí jenom jednou za delší dobu, obvykle v řádů měsíců, u bohatých nálezů i po delší době, ale i tak zvýšená doprava samozřejmě vadí.
Problém může být i hlukové znečištění. Voda se musí do vrtu dostat pod takovým tlakem, že je k tomu zapotřebí celá baterie pump a čerpadel. Když běží, spotřebují tolik energie jako malé městečko a mohou své okolí dosti obtěžovat. Technicky to však není neřešitelný problém.
Co s jedovatou vodou, která se vrátí na povrch?
Vytéká z vrtu spolu s plynem, nějakými těmi rozpuštěnými minerály a vším ostatním, co do vrtu bylo natlakováno. Plyn se samozřejmě oddělí, ale zbytek se musí nějak příhodně "zlikvidovat". A v tom tkví nejčastěji skloňovaná výhrada proti štěpení: voda z vrtu totiž není zdaleka čistá.
Při štěpení se používá takzvaná vrtná směs. Kromě vody je v ní především písek nebo jiný podobný materiál (například speciální keramické kuličky). Ten má za úkol udržet vrt déle průchozí: zrníčka písku se usadí v trhlinách, které voda vytvoří, a udrží je otevřené. Tohoto materiálu bývá ve vrtech zhruba necelých pět procent celkové hmotnosti.
Ale písek asi nebude největší problém, že?
Tím jsou další přídavné chemické látky, které se do vrtu přidávají. Je to pestrá směsice nejrůznějších chemikálií, která čítá podle součtu amerických úřadů přes 600 položek. Což je dáno i tím, že každá firma používá v podstatě svou vlastní vyzkoušenou směs. Celá řada, vlastně většina těchto látek, jsou zdraví škodlivé. V mnoha případech i vysloveně jedovaté, často také karcinogenní. Používají se, aby písku umožnily snadno pronikat do puklin ve skále.
Tak to je na pohled velký háček. Kolik těch chemikálií se používá?
Pár desetin procent celkového objemu, což na jedno frakování činí ovšem tisíce litrů. Které sice skončí hluboko pod zemí, ale pak se odtamtud zase vrátí spolu s plynem. Této vody je pak zapotřebí se nějak bezpečně zbavit nebo ji vyčistit, pokud nemá dojít k nějakým škodám. Není to z technického hlediska neřešitelné, ale samozřejmě to už tak drahou těžbu dále prodražuje a komplikuje. A vždycky je tu riziko podvodu nebo havárie, jako u každé jiné činnosti.
Mimochodem, podobně nebezpečné nebo ještě nebezpečnější látky se nepoužívají jenom při frakování, ale i třeba na ropných vrtech. Tam používané vrtné směsi jsou vysloveně toxické.
A co když nebezpečné látky nevytečou ven a zůstanou pod zemí?
Obvykle to tak rozhodně není a většina těchto tekutin se znovu dostane na povrch (kde je pak firma musí na vlastní náklady odstranit). Ale únik teoreticky vyloučit nelze. Ve většině případů by se ovšem nemělo stát i tak nic.
Co kontaminace podzemních vod?
Nelze ji úplně vyloučit. Ale vrty pro těžbu v břidlicích probíhají často v poměrně velkých hloubkách, kolem dvou, tří až čtyři kilometrů. Vodu čerpáme z hloubek do pár stovek metrů, v některých oblastech do kilometru (třeba u minerálních vod). Ve většině případů by tedy i únik chemikálií z vrtu měl k pitné vodě daleko. Cynicky by se až chtělo říct, že kdyby země byla tak propustná, aby tyto chemikálie doputovaly k zásobárnám pitné vody, nemuseli bychom tahat zásoby ropy z takové hloubky, protože by byla všechna na povrchu.
To je ale jen příměr, kontaminaci vyloučit nelze, alespoň ne všude a vždy. Vezměme si jeden český příklad, tedy žádost o licenci na geologický průzkum na Berounsku. Proti němu se ozvala i skupina více než dvaceti českých geologů, kteří s prací v oblasti mají dlouhodobé zkušenosti. Podle nich je oblast jednoduše řečeno příliš "rozlámaná". Břidličné vrstvy (představte si jako desky) během vrásnění popraskaly a dnes netvoří velký souvislý celek, spíše jakési poměrně malé kry.
Při hydraulickém štěpení, kdy se tekutina dostane na desítky, maximálně stovky metrů od vrtu, tak hrozí, že kapalina se dostane až k některému zlomu a z vrtu doslova uteče. Navíc tu slibné plynonosné vrstvy jsou v poměrně malé hloubce něco přes jeden kilometr. Berounsko je tedy příklad místa, kde se geologové zřejmě nakonec shodnou, že tu hydraulické štěpení nemá co dělat. Například v oblasti Vsetínska (a velké části amerických formací, kde těžba probíhá) ale slibné vrstvy leží podstatně hlouběji a objektivně tu riziko kontaminace člověkem využívaných vod při frakování musí být o dost menší.
Nemůže dojít ke kontaminaci někde v horní části vrtu?
Může. Ale v této části se vrt do břidlic nijak neliší třeba od dnešních ropných vrtů na Moravě. Je co nejpečlivěji utěsněný a zabetonovaný, aby nedocházelo k únikům. Kdyby z nich surovina unikala, těžaři by byli sami proti sobě. Samozřejmě je dobré mít i pečlivý dozor a ani pak není vyloučeno, že se nehoda nemůže stát. Ale v okolí Hodonína se ropa těží už dlouhé desítky let a voda se tu pořád pít dá. Těžba plynu by se měla dát provádět stejně pečlivě.
Co záběry, na kterých lidem v okolí vrtů chytala voda v kohoutcích kvůli obsahu metanu v ní?
To je na Oskara nominovaný Gasland. Tady je zmiňovaná pasáž. Ale záběry nedokazují, že příčinou natočeného jevu (vážně byste ho měli vidět, stojí za to) je hydraulické štěpení, které probíhá v blízkosti domu. Přítomnost "hořlavého plynu" ve studních (a později vodovodech) byla v Pensylvánii pozorována podle dostupných záznamů poprvé nejpozději v roce 1825 a od té doby se zprávy o hořící vodě objevují zcela pravidelně.
Tohle je oblast, kde se před sto a více lety dala ropa prakticky sát ze země brčkem, abychom použili příměr jednoho svědka tamního ropného boomu. Je dnes například plná starých nezmapovaných vrtů, ze kterých může prosakovat i zemní plyn.
Samozřejmě platí i opačný závěr: jeden příklad nedokazuje, že něco takového není v principu možné. Ovšem vzhledem k tomu, jak dnešní vrty vypadají, je únik plynu z nich dosti nepravděpodobný. Ale například tato práce zvýšení množství metanu v blízkosti vrtů zaznamenala. Naopak tato rozsáhlá studie nic takového nezjistila.
V některých případech už také padly pokuty za únik metanu (hlavní složka zemního plynu) do povrchových vod ze špatně těsnících připovrchových částí vrtů, tedy za nehody, kterou nejsou dané přímo technologií hydraulického štěpení. Zatím se naopak neprokázala kontaminace vod frakovacími kapalinami.
Takže když se to sečte, škodí těžba plynu frakováním životnímu prostředí?
Rozhodně pro něj není ideální, nějaké zásahy s sebou nese, na druhou stranu nejsou škody nijak hrozné. Podle svědectví z odstavených vrtů v USA se dají stopy po těžbě rychle zahladit.
Přesto země jako Francie či Bulharsko tuto metodu rovnou zakázaly právě kvůli obavě z jejích dopadů. V USA provádí zase ekologický dozor EPA analýzu a kontrolu vlivu štěpení na životní prostředí (je to opravdu velký projekt, jak se můžete přesvědčit na jeho domovské stránce). Až ji dokončí, snad budeme mít k dispozici lepší odpovědi. Třeba stát New York do té doby pozastavil vydávání nových koncesí k těžbě.
Tak to bychom měli rizika. A co naopak z frakování dá získat?
Těžařské firmy samozřejmě získají práci a vydělají nějaké peníze, vytvoří pracovní místa (ne moc) a peníze vydělají i lidé v okolí vrtů. V Americe to jsou majitelé pozemků, u nás je nerostné bohatství majetkem státu, takže by na licencích vydělal hlavně on. Část daní z těžby by také plynula obcím v okolí vrtu. (Proto jsou mezi nejbohatšími obcemi v ČR v největší míře zastoupeny obce v okolí dnešních naftových vrtů.)
Kromě toho, jak již bylo řečeno, v USA mají díky těžbě z břidlic levnější zemní plyn. To je samozřejmě hlavní přínos. Fosilní paliva potřebujeme, jejich zásoby jsou evidentně konečné a tato technologie otevírá nové. Těžba z nich bude dražší než z klasických nalezišť, ale co s tím můžeme dělat, když těch už nenacházíme dost (alespoň tam, kde bychom je potřebovali)?
A co konkrétně u nás v Evropě a v Česku?
Evropa si od břidličného plynu slibuje snížení závislosti na dovozu z Ruska. Kolik to bude, nelze odhadnout. Obecně však asi nikdy nebude starý kontinent takovou plynovou velmocí jako Spojené státy. Hlavně proto, že máme málo prostoru a hodně obyvatel. Bez pořádného průzkumu to ovšem nelze říct, na tom se odborníci shodnou.
Česko na tom je z hlediska výhledů ještě spíše hůře než zbytek Evropy. Odborníci odhadují, že České republice by břidlicový plyn přinesl jen malý oddech od závislosti na dovozu. Slibných oblastí je u nás poměrně málo, a těžba z nich by mohla stačit snad na pokrytí desetiny naší spotřeby, kdyby se všechny využívaly, což je samozřejmě nereálné. Naše zásoby břidlicového plynu tedy jsou jen o trochu lepší než zásoby ropy, které u nás ročně vytěží množství zhruba odpovídající jednomu procentu české spotřeby.
Také se dá předpokládat, že by se u nás spíše těžil z břidlic jenom zemní plyn bez příměsi ropy, který je pro těžaře v USA dnes nejlepším zdrojem příjmů. Je to ale jen kvalifikovaný odhad, protože přesnou situaci pod zemí neznáme.