V prvním dílu jsme naší malou exkurzi do historie rozhlasového vysílání zahájili v Bentonu, ve městě, kde v roce 1963 George Harrison jako první člen Beatles promluvil v americkém rádiu. V následujících řádcích si můžete přečíst, jaké bylo v té době vybavení Československého rozhlasu.
Tam je nikdo neznal. Jak George Harrison pustil horníkům v USA hit BeatlesDo hornického městečka přijel jako obyčejný neznámý mladík. Doma v Británii už však po něm šílely davy. Přivezl s sebou i čerstvý singl She Loves You, ale ohlas v místním rádiu nevzbudil. Podívejte se, v jakém studiu tehdy na americké půdě poprvé promluvil někdo z Beatles, a na jaké technice zazněla první písnička slavné čtveřice.  |
Zatímco dnes máme z různých internetových zdrojů téměř neomezený přístup k obřím hudebním knihovnám, v roce 1963 tomu bylo úplně jinak. Hudbu jste si mohli koupit na vinylové desce, na magnetické pásce na cívce a ti nejpokrokovější „early adopters“ i na hudební kazetě, byla na trhu teprve rok. Pro většinu posluchačů tak bylo hlavním zdrojem hudby rozhlasové vysílání.
Laik by si snad mohl myslet, že vybavení rozhlasového studia v imperialistické cizině za oceánem muselo být oproti našemu Československému rozhlasu špičkové, ale opak je pravdou.
Lokální americké rozhlasové stanice totiž v té době neměly tolik peněz, aby si mohly kvalitní vybavení pořídit. V Evropě, a to na obou stranách zdi, byla situace jiná. Jednotlivými státy provozované stanice si mohly dovolit to nejlepší vybavení. V zemích komunistické diktatury to byly většinou více či méně spolehlivé kopie přístrojů vyrobených na Západě.
V Rozhlase se k technickému vybavení také váže jedna zajímavá historka. Z takzvaného OPRCu (slangová zkratka pro Operativní pracoviště režie) se jako obvykle vysílal projev předsedy vlády ČSSR Lubomíra Štrougala, když najednou začal spuštěný Mechlabor STM (maďarská kopie špičkového švýcarského magnetofonu značky Studer) zpomalovat.
„Štrougal tak mluvil po-ma-le-ji a po---ma---le---ji a obrovský průšvih byl na světě. Tehdy by mohl být a také byl podobný výpadek ve vysílání považován za sabotáž,“ vzpomíná znalec rozhlasové historie a dramaturg stanice Radio Retro Českého rozhlasu Tomáš Černý. „V reakci na tuto událost bylo proto vedením okamžitě rozhodnuto, že zpravodajské studio bude vybaveno originálními stroji Studer,“ dodává Černý. Dodejme, že studery (pod tuto značku patří například i další legenda analogové techniky, Revox) sloužily v Československém rozhlase spolehlivě až do roku 2000 a v archivu slouží dodnes.
Aby se předešlo podobným událostem, změnil se také způsob vysílání některých projevů. Hovořil-li k národu důležitý soudruh, nahrávka se nejprve pustila z jednoho magnetofonu a za několik sekund pro jistotu i z druhého. V případě poruchy pak mohli technici na hlavním přepojovači okamžitě navázat druhou nahrávkou takřka bez přerušení proslovu.
V Americe z desek, u nás výhradně z pásku
Hudba byla v amerických rozhlasových stanicích většinou pouštěna ručně z gramofonových desek, proto i na fotografiích původního studia stanice WFRX, které v roce 1963 přivítalo George Harrisona, vidíte dva gramofony. V ČSSR, ale i jinde v Evropě se používaly raději páskové magnetofony. V Československém rozhlase pak téměř výhradně.
Z desek a zvukových fólií se v Československém rozhlase vysílalo jen do čtyřicátých let minulého století. Následující éra už patřila téměř výlučně páskovým magnetofonům. Pro zajímavost uveďme, že první magnetofon do rozhlasu přivezli už v roce 1939 Němci.
Vysílací pracoviště rozhlasové stanice Praha. Čtyři magnetofony Studer
Kompletní vybavení studia stanice WFRX. Dvě žárovky na stole sloužily dýdžejovi a zároveň vysílateli ke kontrole vysílacího výkonu. Podle toho, jak intenzivně svítily, reguloval parametry vysílání na aparatuře před sebou.
„Hlavním důvodem pro používání magnetofonů byla spolehlivost,“ vzpomíná zvukový technik Zdeněk Tichý. „Nesmělo se stát, že by reprodukce začala přeskakovat nebo se zacyklila. Proto se hudba z desky nejprve stočila předem na pásek a teprve z něj šla do živého vysílání. Posluchač měl nárok na absolutní kvalitu,“ zdůrazňuje Tichý.
Zvukovou modulaci bylo potřeba pečlivě hlídat, a i proto se vysílalo výhradně z pásků které dopředu připravil zvukový technik. Posluchače nesměla obtěžovat příliš hlasitá hudba a zároveň tiché mluvené slovo. Tím se mimochodem předcházelo tomu, na co si dnes lidé stěžují u rozhlasového vysílání nejčastěji, zatímco hudba je subjektivně příliš hlasitá, moderátorovi není skoro rozumět.
Závažnějším důvodem k přísnému hlídání modulace byl fakt, že příliš hlasitý zvuk, kterým mohlo být například zakašlání z blízkosti do mikrofonu, vedlo až „k vyhození vysílače“ a přerušení vysílání.
Vysílací pracoviště tehdejší stanice Praha bylo vybaveno čtyřmi magnetofony (například značky Sander & Jansen). Před vysíláním byly na místo ve vozíku dopraveny všechny potřebné pásky v daném pořadí. Technik nebo technička u magnetofonů měli k dispozici jejich seznam a postupně je nasazovali. Díky tomu, že byly přístroje čtyři, daly se kombinovat i velmi krátké nahrávky z různých pásek, protože technik měl mezitím čas předchozí cívku sejmout, stočit, uložit a připravit další. Když se později přešlo na tři nebo dokonce na dva stroje, vznikaly tím pro vysílací techniky někdy svízelné situace.
Zákaz vysílání z desek platil v rozhlase až do roku 1968, kdy jej právě Zdeněk Tichý pomohl zrušit (první gramofon ve studiu byl značky Thorens). Na technice Československého rozhlasu totiž tehdy vysílali kolegové z Nizozemí své zpravodajství o právě probíhajícím pražském jaru (invaze „spřátelených“ armád řízená z Moskvy). „Do vysílání chtěli také pochopitelně zařadit písničky, a ty si donesli na singlech (malé vinylové desky - pozn. red.). Na přehrávání na pásky nebyl čas, proto jsme museli redakci dovybavit gramofonem,“ vzpomíná Tichý.
