To Tomáše Baťu rozhněvalo a pravděpodobně i urazilo. Zvolil proto obranu prostřednictvím celostránkového protestního inzerátu v českém tisku. Před 100 lety tak například na jedenácté straně Lidových novin čteme toto:
„Pane poslanče, na důkaz, že byly listiny o mé způsobilosti padělány, udáváte, že máte čtrnáct svědků, kteří potvrdí písemně, že jsem se řemeslu obuvnickému nevyučil a že jsem se odstěhoval do Ameriky, když mi bylo sedmnáct let. Zde před veřejností celé země vám sděluji, že nemáte ani jediného svědka, který by mohl toto přísežně potvrditi. Já padělku pro průkaz své způsobilosti nepotřebuji. Již jako pětiletý hoch jsem dělal kopyta a na ně boty z otcových odpadků. Jako školák jsem seděl více u verpánku než u knihy. U svého otce jsem se učil od svého čtrnáctého roku a později pracoval u něho jako dělník. Nic jiného v celém svém životě jsem nedělal než boty.“
Tomáš Baťa dál ve svém celostránkovém prohlášení vysvětluje, kde mohl poslanec Rudolf Mlčoch ke svém mylnému názoru přijít. Pravděpodobně mělo jít o chybu úředníka při zápisu do knihy záznamů Společenstva živností v Uherském Hradišti. Původně byla zaměněna jména Antonína Bati jako otce a mistra na jedné straně a Tomáše Bati jako syna a učedníka na straně druhé. Vypadalo to tedy tak, že otec se učil u syna.
Příslušný úředník tento omyl v roce 1903 při vyhotovení výučního listu samozřejmě opravil. Tato oprava ovšem byla na dokumentu dál viditelná. A tak podnikatel Baťa poslanci Mlčochovi v prosinci 1923 vzkázal následující:
„Vyzývám vás, abyste své prohlášení opakoval mimo sněmovnu, abyste se pro tento případ zřekl poslanecké imunity, abych mohl proti vám podat žalobu. K uhájení cti své, a tím i cti společenstva živnostníků v Uherském Hradišti.“
Nic takového se ovšem nikdy nestalo a na prosincový konflikt z roku 1923 se postupně zapomnělo. Možná i proto, že Rudolf Mlčoch se během dvacátých a třicátých let stal třikrát československým ministrem veřejných prací, železnic a nakonec i průmyslu, obchodu a živností.
