A vítězem se stává...
V konečném důsledku dochází k boji pouze dvou formátů - DVD - RW a DVD - RAM. Vysvětlení je jednoduché. Na disky DVD - R se nedá opakovaně zapisovat a u specifikace MMVF nemá firma NEC dostatek prostředků na to, aby formát protlačila na trh. Finálové výsledky celého boje o vítěznou DVD platformu mohou přinést velké peníze. Odvážné řeči hráčů o prostoru pro více standardů mohou být pouhou marketingovou dezinformační kampaní. Stejně jako standard VHS nakonec zvítězil nad formátem Beta (alespoň na spotřebitelském trhu), spotřebitelé pravděpodobně nakonec vsadí na jedinou technologii.
Proberme si nyní jednotlivá prohlášení soupeřů. Tábor DVD - RW tvrdí, že má výhodu, protože stávající DVD přehrávače budou vyžadovat pouze jednoduché úpravy, aby byly schopné číst disky DVD - RW. Podle zastánců DVD - RAM úpravy vyžadované pro přehrávání disků DVD - RAM v DVD přehrávači by neměly být významně dražší než úpravy pro kompatibilitu s DVD - RW, i když jsou složitější. Další takové prohlášení říká, že specifikace DVD - RAM nemůže uložit film plné délky na jednu stranu disku. Firmy hájící DVD - RAM tomuto argumentu čelí předváděním technologií s modrým laserem, které již dosáhly záznamových hustot, jež dokáží uložit až 15GB na jednostranný disk DVD - RAM. Technologie modrého laseru je sic e ještě na míle vzdálená od praktického nasazení, Matsushita však předvedla kapacitu 4,7GB na jedné straně pomocí stávající technologie červeného laseru a předpovídá, že takovéto mechaniky budou dostupné do roku 2000. Pohled do minulosti naznačuje, že existují další dva faktory, které jsou mnohem důležitější pro získání podílu na trhu než lepší technologie. Jsou jimi: cena a dostupnost. Na trhu je spousta produktů které nejsou technicky lepší než konkurence, ale jsou levnější a přišly na trh s dostatečným předstihem.
Je pravdou, že tábor DVD - RAM byl první, který dodal skutečné produkty do obchodů. Naopak mechaniky DVD - RW přišly na trh o více než půl roku později. Teprve čas ukáže, zda bylo toto zpoždění osudové a zda nějak významně ovlivní poměry na trhu DVD disků. A pak je tu cena. Ze současných údajů vyplývá, že DVD - RAM mechaniky jsou sice cca stejně drahé (nebo chcete - li stejně levné) jako mechaniky DVD - ROM, ale přitom všem jsou pořád stále ještě dražší než mechaniky DVD - RW.
Takže hodláte - li trochu zariskovat, zdá se v tomto okamžiku DVD - RAM jako jediný hráč, na něhož lze vsadit. Patříte - li k váhavějším typům, kteří raději počkají, až se prach boje usadí a nechají o vítězi rozhodnout ostatní aktivnější zákazníky, počkejte ještě nějakou dobu, než se na trh dostanou všichni soutěžící hráči a teprve poté se rozhodněte.
Tohle byl takový malý výlet do prognostické oblasti, která je jistě zajímavá, ale nic v ní není jisté. Proto se držme raději faktů a těch je o DVD ještě poměrně dost. Jednou z oblastí, o které tu nepadla ještě ani zmínka je oblast záznamu zvuku na DVD disky. I zde existují obrovské možnosti, o kterých na následujících řádcích něco povíme.
Co je MPEG2 audio aneb chvilka fyziky - akustiky
Naše ucho není dokonalý nástroj na vnímání zvuku, je to však ten nejlepší, který máme ( :-)). Návrh kompresní metody pro záznam zvuku vyšel z nedostatku sluchu: dynamicky adaptivního prahu slyšení. Práh slyšení je úroveň akustického tlaku, pod níž zvuk není slyšet. Mění se s kmitočtem a je silně individuální. Jestli člověk zvuk uslyší, záleží na jeho kmitočtu (toho zvuku J ) a na tom, je-li jeho amplituda větší než práh slyšení konkrétního člověka na konkrétním kmitočtu. Práh je také adaptivní, dynamicky se mění. Běžná konverzace v místnosti je za normálních podmínek dokonale slyšitelná. Tatáž konverzace v blízkosti nízko letícího letadla je neslyšitelná v důsledku posunu prahu slyšení. Když letadlo odletí, práh slyšení se vrátí do normálu. Zvuky neslyšitelné v důsledku dynamické adaptace prahu slyšení se nazývají maskované. Tento jev platí všeobecně, ale zvláštní význam má v hudbě. Nástroj v orchestru hrající fortissimo učiní zvuk ostatních nástrojů ve větší či menší míře pro lidské ucho neslyšitelné. 
Když se však hudba nahrává, jsou zaznamenány všechny kmitočty, protože citlivost záznamového zařízení má plochou charakteristiku, tedy není dynamicky adaptivní. Když se záznam přehrává, zvuk maskovaných nástrojů posluchač neslyší, takže by nemusel být ani zaznamenán. Lineární záznam, jak ho používají kompaktní disky, je vlastně zbytečný, protože zaznamenává zvuky, které stejně neslyšíme a tím plýtvá cenným místem. Komprese využívá softwarového modelu průměrného prahu slyšení. Zvukové spektrum je rovnoměrně rozděleno do 32 dílčích pásem a na každé dílčí pásmo je uplatněna odpovídající část modelu prahu slyšení. 
Zvuky s úrovní nad přizpůsobeným prahem slyšení jsou kódovány, všechno pod prahem se ignoruje. Použití takové komprimační techniky zmenšuje nárok na záznamový prostor na jednu šestinu. Pokud jde o přenos obrazu, při záznamu se využívá oddělený zápis jasového a barvonosného signálu v protokolu 4:2:0, garantujícího čistší obraz, a komprese MPEG2. Nejdůležitější rozdíl mezi kompresemi MPEG1 a MPEG2 spočívá v podpoře prokládaného řádkování videosignálu - tu splňuje teprve MPEG2 a právě ten je také používán v televizních studiích a při šíření televizního signálu (i v České republice se signál na pozemní vysílače dostává satelitním spojem právě v kompresi MPEG2). Kodéry mohou pracovat s pevnou přenosovou rychlostí (CBR - Constant Bit Rate) nebo proměnnou přenosovou rychlostí (VBR - Variable Bit Rate), která má velmi příznivý vliv na výsledek. Ve filmech s velkým množstvím změn v záběru nebo akcí v záběrech může být pevně přidělený počet bitů nedostatečný pro dosažení dobré obrazové kvality, v jednoduchých scénách může být naopak stálý počet přidělených bitů nadbytečný. Stejný princip platí i pro zvuk - složitější zvukové obrazy vyžadují větší počet bitů než jednoduché zvuky. Právě mocný nástroj komprese dat s proměnnou přenosovou rychlostí a technologie hustého záznamu dokáží na jednu vrstvu DVD směstnat celovečerní film s prostorovým ozvučením.
Datový tok zvukové komprese MPEG2 byl navržen s myšlenkou na maximální kompatibilitu. Nejmenší počet kanálů jsou dva: pro stereo (i když samozřejmě mohou oba nést stejnou monofonní informaci). Proto je páteří celého zvukového signálu stereo. To však neznamená, že u dvou kanálů zůstalo. V současné době se používá 5+1 kanálů (5 kanálů pro prostorové ozvučení a jeden pro subwoofer). S dalšími přídavnými informacemi v druhém rozšíření 7.1 je možné reprodukovat plný počet 7+1 kanálů.
Není všechno tak růžové, jak by se mohlo zdát...
Poté, co po uzavření dohody o jednotném standardu padly technické bariéry, další překážky před DVD okamžitě postavily filmové společnosti. Ty požadovaly nejen ochranu distribučních nahrávek před kopírováním (ne náhodou se o DVD již od počátku nejvíc zajímali videopiráti), ale nově také záruky, že tituly určené pro konkrétní trh, např. americký, nebudou přístupné zájemcům z jiných trhů, např. z evropského. Protože mnohé americké filmy se ve světě začínají promítat, až když v USA opustí kina a jsou uvolněny pro videodistribuci, společnosti se obávaly, že v zahraničí by diváci již neutráceli za vstupenky do kin a rovnou by sáhli po dovážených discích.
Následná jednání vyústila ve spuštění několika nových "železných opon", které svět rozdělily na šest zón, pro něž budou vyráběny jinak kódované přístroje i disky. Zatímco přehrávače budou určeny vždy jen pro konkrétní zónu, disky mohou být uzpůsobeny i pro několik zón, případně pro všechny. To poznáte podle nálepky na obalu disku. I když samozřejmě každý přehrávač ponese informaci, pro jakou zónu je koncipován, lze předpokládat, že mnozí neznalí zákazníci zažijí nemilé překvapení, když zjistí, že zařízení, které si dovezli například z USA (zóna 1) či ze zemí bývalého sovětského bloku (zóna 5), jim evropské (zóna 2) disky nepřehraje. Nebo když jejich přehrávač odmítne disky pořízené za hranicemi jejich zóny. Pochopitelně, že i toto síto má díry. 
Například Evropan lačný amerických novinek si může pořídit dva přístroje - jeden pro zónu 1 a druhý pro zónu 2 (poněkud bláznivé, nezdá se vám?, ale budiž). A to již nepočítáme s tím, že časem někdo nalezne způsob, jak regionální klíč, obsažený na disku i v procesoru přehrávače, upravit, aby odemykal všechny zámky. Zároveň se zdá, že zdolání kopírovací ochrany nebude příliš obtížné. Zatím se totiž využívá obdobný systém Macrovision jako u videokazet. Ten ve vertikálním zatemňovacím impulsu vkládá do řádek 6 až 13 a 319 až 326 rušivé impulsy proměnné velikosti, na něž záznamové automatiky videomagnetofonů reagují takovým snížením úrovně signálu, že je již nereprodukovatelný. Zároveň tyto impulsy zasahují i do záporných hodnot, čímž mohou ovlivnit také správný chod synchronizačních obvodů. Zařízení pro odstranění těchto rušivých impulsů jsou běžně v prodeji. Jejich výrobci totiž úspěšně odrážejí připomínky distribučních firem tvrzením, že pokud videosignál není v normě (a té po kódování skutečně neodpovídá), je jeho úprava do normalizovaného stavu naprosto legitimní.
Jestli jste si už mysleli, že tohle je úplně všechno, co může DVD disk nabídnout, pak jste na velkém omylu. Opravdová kouzla teprve přijdou. V příštím díle...
