Čtvrtek 20. ledna 2022, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 20. ledna 2022 Ilona

Fotografie z periferie světa. Podívejte se na dílo, které vznikalo 22 let

  0:36
Krása i naprostá devastace. Hojnost i fatální nedostatek. To jsou některé z kontrastů, které charakterizují jednu z největších a nejméně obydlených oblastí na světě, Sibiř. Fotograf Martin Wágner vydává o této pro Evropana nepředstavitelně velké části země stejnojmennou knihu. Vznikala dlouhých, ale na Sibiř přiměřených 22 let.

Představte si, že jedete vlakem doslova přes půl světa. Máte sbaleno na měsíční náročnou expedici do míst, kam nevedou železnice, silnice, obyčejné cesty nebo byť jen uzounké pěšinky. Někam do těch míst, kde se na ploše třinácti milionů kilometrů čtverečních ztrácí necelých 36 milionů obyvatel. 

Závislost na odlakovači

Co vidíte na videu

Ilja je obyvatel malinké vymírající vesničky Kamenka na břehu řeky Angary. „Potkal jsem ho poprvé v roce 2009 a oslovil mě svojí srdečností a bezprostředností. Už tehdy však byl závislý na drogách. V jeho případě to byl odlakovač na nehty, který si kupoval od své sousedky. Ta provozuje jediný obchůdek ve vesnici. V roce 2016 jsem se za Iljou vrátil zatím naposledy a při té příležitosti také vzniklo toto video. S velkou lítostí jsem pozoroval, jak ho závislost poznamenala,“ popisuje Martin Wágner. 

Jedete na Sibiř. 

Když konečně dorazíte na Sachalin, dozvíte se po týdenním čekání, že letos se plánovaná expedice vulkanologů na Kurilské ostrovy nakonec neuskuteční. 

Snad za rok.

No nic, v Rusku to není nic neobvyklého. Sbalíte se a přes půl světa se zase vydáte zpět k domovu. Za rok se znovu sbalíte a ... 

Martin Wágner jezdí pro své dokumentární fotografie do Ruska už 22 let. Celkem 116 snímků v právě vycházející knize Siberia zachycuje to nejpodstatnější z jeho 36 dosavadních výprav. Uvidíte na nich brutální krásu periferie světa, nedotčenou, ale i člověkem zdevastovanou přírodu, zapomenuté vesnice a okraje měst, které ještě nedávno nebyly zaneseny na žádné běžně dostupné mapě Sovětského svazu respektive Ruska.

Jak knihou listujete, putujete stále dále na východ a zastavíte se až na Čukotce. Dál už není nic. Jen Tichý oceán a pak Severní Amerika. 

Hlavními hrdiny Wágnerových fotografií jsou lidé, kteří, jak sám fotograf říká, milují svobodu, již jim dává příroda a ve městě by se utrápili. Ať už jsou to sibiřští rybáři nebo geologové a vulkanologové, ti všichni si ve velmi skromných podmínkách dnes opět tuhnoucího ruského režimu „vytvořili vlastní exil, vlastní svobodu“.

Fotogalerie

Izolace je takřka dokonalá. Do některých míst vede uprostřed neprostupné přírody jen jediná silnice a tu ovládá státní firma, která kdesi na jejím konci, hluboko v tajze, těží drahé kovy nebo dřevo. Co přesně a jak, to ví jen málokdo. Projet přes kontrolní stanoviště lze jen s platnou propustkou (na kterou však můžete v Rusku čekat věčně), nebo jako Martin Wágner zaházeni harampádím na korbě náklaďáku ochotného místního obyvatele, který se nebál riskovat.

„My žijeme v systému, kterému jsme se přizpůsobili a on nám za to nabízí nejrůznější benefity. Na Sibiři a obecně v Rusku mimo města nic takového nefunguje,“ popisuje výchozí situaci zachycenou na fotografiích Wágner. O ty lidi se nestará nikdo. Stát jim není schopen ani ochoten pomoci, nemají pojištění, do nemocnice, v lepším případě, je to den cesty. Peněz mají tak málo, že se za celý život doslova nehnou z místa. Většina z nich ani nevlastní cestovní pas. Navíc často žijí v místech, kam se běžně nedostane ani obyvatel Ruska natož cizinec. Pro vstup do „jejich“ vesnic a měst potřebujete kromě víza ještě další speciální povolení.

Těžba dřeva u vesnice Nogliki na Sachalinu, 2001.

Starověrci a japonské motory

Na titulní straně knihy je soutok řek Čuna a Birjusa. Na ostrohu nad ním stojí muž, starověrec. Právě on je typickým hrdinou Wágnerových snímků. Kvůli rozkolu s oficiální pravoslavnou církví byli takzvaní starověrci označováni za kacíře a pronásledováni. V osmnáctém století velká část z nich uprchla, nebo byla vypovězena z evropské části Ruska právě na Sibiř. Zde žijí, většinou v harmonii s přírodou, dodnes. Nechali si své původní pojetí víry. Izolace od okolního světa jim vyhovuje, sami ji vyhledávají. Žijí většinou na řekách. A těch je na Sibiři nepočítaně.

400ASA

Knihu Siberia vydává spolek fotografů 400ASA, který s Martinem Wágnerem založili přední čeští fotografové Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček a Tomki Němec. 

Kniha Siberia fotografa Martina Wágnera právě vychází v edici 400 ASA ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka.

Siberia je druhým knižním počinem v rámci nové edice sdružení. Jako první v ní vyšel soubor fotografií Families od Jana Dobrovského zachycující život romských rodin na severu Čech. 

Spolek 400ASA vznikl v roce 2018.

V tom nejlepším smyslu slova „vzdorovitost“ je vlastnost, která příslušníky tohoto náboženského a společenského hnutí už na první pohled odlišuje od ostatních obyvatel Ruska. K tomu se váže jeden vtip: Víte jak ráno po řece vyjíždí ruský rybář? Zásadně proti proudu. Jedině tak má jistotu, že se vrátí domů.

Zatímco rybáři starověrci mají na svých bárkách spolehlivé motory japonské výroby, ostatní většinou používají staré sovětské stroje typu Vichr. Ty byly svou nedokonalostí pověstné už během výroby v šedesátých letech minulého století. Mít svou domovskou vesnici po proudu je pak v případě obvyklé poruchy jedinou šancí, jak se vrátit včas alespoň na večeři.

A proč tedy všichni rybáři raději nepoužívají funkční motory? „Jsou drahé a nejsou jednoduše k sehnání. Člověk se musí umět opravdu hodně otáčet, aby si takový pohon k lodi mohl opatřit,“ vysvětluje fotograf. Proto je mají většinou jen starověrci, kteří byli dostatečně vzdorovití i na to, aby například v době nejbrutálnějšího stalinského teroru nevstoupili do kolchozu. „Ti lidé se o sebe prostě umí postarat. Žijí však téměř stejným způsobem a ve stejně nuzných podmínkách jako jejich rodiče a prarodiče před sto lety,“ dodává Wágner.

Kaviár a losos se rychle přejí. Cukr nad zlato

Asi nenajdete na světě mnoho lidí, kteří by ve svých dvaceti letech toužili po výpravě, na které budou muset obden šlapat několik hodin do kopce vyschlým korytem potoka s těžkým batohem na zádech a několika medvědy v zádech (doslova). Wágner jedním z takových je. 

Bylo mu 22 let, když vyrazil s vulkanology na Sachalin a Kurilské ostrovy hledat způsob, jak z místního vulkánu Kudrjavyj získat velmi vzácný kov zvaný Rhenium. Na zemi se tento prvek prakticky nevyskytuje a ostrovy jsou jedním z mála míst, kde se dá nalézt. Vzniká při extrémních explozích a mezi ostatními kovy vyniká nejvyšším bodem tání. Právě z jedné z těchto výprav je i fotografie muže v plynové masce na zadní straně obálky knihy.

Původně třicetidenní vědecká expedice se nakonec protáhla na víc než dva a půl měsíce. Vrtulník totiž pro vědce dřív nepřiletěl. „Ono bylo původně těžké se na ta místa i dostat. K vulkánu vás musí dopravit vrtulník a těmi tady disponuje jedině armáda. Týdny jsme čekali, stále ve střehu, protože zpráva, že se konečně uvolnilo místo, se obvykle objevila jen několik hodin předem,“ popisuje Wágner.

Sám sebe Wágner označuje za amatérského etnografa a antropologa. „Účast na vulkanologické expedici byla pro mě v tomto směru vysněným dobrodružstvím. Rád zblízka poznávám životy zajímavých lidí a tady v extrémních podmínkách ta možnost byla ideální. O fyzické, ale i psychické náročnosti jsem dopředu neuvažoval. Takové věci vás ve dvaceti nestraší.“

Klášter Ganina Jama, Jekatěrinburg, 2002.

Nakonec s vulkanology strávil více než čtyři měsíce. Soužití to nebylo lehké, uvážíte-li, že kromě jednoho člověka všichni byli o generaci starší lidé z různých sociálních skupin. Navíc podmínky, které Evropan považuje za extrémní, vnímá tamní obyvatel jako běžné. 

„Většinu posádky tvořili akademici a další vzdělaní lidé. V pomocném personálu však byli například i propuštění vězni. Někteří z nich si svou vnitřní frustraci potřebovali na někom vybít. Jako mladíček a cizinec jsem byl pro ně v uzavřené a zcela izolované komunitě ideální cíl. Na pěstní souboj, s pro mě fatálními následky, párkrát nedošlo jen proto, že se mě jeden z akademiků hlasitě zastal. Jeden z vulkanologů mě také ze začátku považoval za zvěda, který na něj má dohlížet. Měl jen jednu ruku a jedno oko,“ vzpomíná s teď už lehkým úsměvem Martin Wágner na nelehké chvíle na ostrově Sachalin

Po měsíci a půl začaly výpravě docházet i rezervní zásoby všeho. „Jídla sice bylo stále dost, ale když každý den jíte lososa a kaviár, tak se vám i tyhle lahůdky velmi rychle přejí. Navíc jsme o ryby museli doslova bojovat s medvědy, kteří si nejlepší loviště obsadili pro sebe,“ vzpomíná fotograf. Paradoxně nejhorší pak nebyl nedostatek soli, ale cukru. 

„Nakonec dostal každý přidělenou jen jednu kostku na den. Víc nebylo,“ dodává Wágner. Pro některé vulkanology, přivyklé skutečnému nepohodlí a nouzi, byla nemožnost osladit si čaj nebo kafe, nezvyklou nepříjemností. Situace se dále vyostřila, když došel líh, který se ředěný vodou v Rusku pije místo nedostupného kvalitního alkoholu. 

Spoušť, kterou za sebou nechává stroj na těžbu zlata. Partizansk, Krasnojarský kraj, 2006.

120 filmů na jednu expedici

Fotografie Martina Wágnera jsou bezvýhradně černobílé, i když dříve experimentoval i s barevnými diapozitivy. „Barva je pro mě příliš definující. Je to jako číst knihu nebo sledovat film. Kniha nechává prostor pro fantazii, stejně tak černobílá fotografie,“ vysvětluje Wágner. 

„Mám rád, když moje snímky nejde zařadit do časového kontextu. Záměrně se snažím, aby nešlo poznat, zda byly vyfotografovány teď, nebo třeba před padesáti lety,“ popisuje další aspekt své tvorby fotograf. 

Starověrci

též staroobřadníci, rozkolníci (rusky старообрядчество), je náboženské a společenské hnutí, které se pod vedením protopopa Avvakuma oddělilo od Ruské pravoslavné církve na protest proti reformám patriarchy Nikona v letech 1666–1667 a dodnes praktikuje její dřívější liturgii. Označování tohoto hnutí jako rozkolníků vychází z ruského slova раскол (rozkol) čili schizma, které nastalo po zmíněných reformách. Více viz Wikipedia.org.

Ať už si v knize Siberia nalistujete jakoukoliv fotografii, vždy vás upoutá její vnitřní napětí. A to i v případě, že se v záběru zdánlivě nic neděje. Nepostrádá jej ani snímek rybáře, který v klidu řídí svou loď proti proudu, nebo záběr dvou mladých lidí koupajících se v zátoce kdesi na Čukotce. Z některých snímků pak napětí naopak přímo sálá. Ať už jde o záběry z noční plavby na Kurily, lovu mrožů a plejtváků, nebo časté výjevy z bohem zapomenutých vesnic a městeček. 

Do roku 2006 fotil Martin Wágner na kinofilm a kvůli přednáškám i na barevné diapozitivy. Od roku 2001 svůj archiv digitalizuje. Černobílý negativ vynikal brilantní hranovou ostrostí. Wágner většinou fotil na českou Fomu nebo ruskou Svemu, která se dala ve výprodeji sehnat i za pouhých pět korun. Bylo to neustálé hledání kompromisu. Buď nakoupit drahé, ale kvalitnější filmy, nebo mít víc peněz na samotnou expedici. 

„Barevný negativ měl při skenování tu výhodu, že se sám vyretušoval. Nikdy ale neměl tak krásné zrno jako černobílý,“ vzpomíná na analogovou éru Wágner. I své dnešní snímky, které už dávno vznikají na digitálním čipu, fotograf přizpůsobuje „původnímu“ analogovému vzhledu. „Například do nich dodávám již zmíněné obrazové zrno. Lidské oko je na něj zvyklé a dobře ho přijímá.“

Dnes, v době „nekonečných“ paměťových karet už je obtížné si představit situaci, kdy se člověk vydává na čtyřměsíční expedici a chce denně vyfotit alespoň 36 snímků. Pro mladší čtenáře připomeňme, že kinofilm měl „maximální kapacitu“ právě oněch 36 políček. 

V roce 2001 to tedy znamenalo vzít si s sebou 120 roliček filmů. To kromě samotné hmotnosti a prostorového objemu materiálu, který s sebou člověk vezl tam i zpět, přinášelo i další úskalí. Každý nafocený film bylo nutné bezpečně uschovat. V jakémkoliv okamžiku totiž hrozila ztráta veškeré hotové práce. V zakázaných oblastech nebylo neobvyklé, že tamní strážci film ze špulky záměrně vytáhli a tím nadobro zničili.  „O filmy jsem měl vždycky permanentní strach. Naštěstí mě chytili jen dvakrát a shodou okolností jsem u sebe nikdy neměl batoh s nafoceným materiálem. Přišel jsem tak asi jen o dva filmy,“ dodává Wágner.

Dnes stačí paměťovou kartu zazálohovat na disk, uložit na jiné místo, poslat poštou, případně nechat u známých (v rozvinutých zemích se nabízí cloud, atd.) a tím možnost ztráty minimalizovat.

Nejsevernější železnice světa (Dudinka – Norilsk – Talnah), Jamalsko-něnecký autonomní okruh, 2011.

Jak ušetřit baterie

První fotografie, které v knize naleznete, vznikaly ještě na analogový Nikon FM2. „Ten měl tu úžasnou vlastnost, že mu vůbec nevadila obrovská prašnost, která je na ruských cestách obvyklá. Jak jsme často putovali na lodích, měl jsem strach, že foťák utopím. To se mi nakonec povedlo až o dovolené doma v Českém Krumlově. Nikon jsem vysušil a funguje dodnes,“ směje se fotograf.

Většina snímků v knize je vyfocena na Canon 5D a 5D Mark II. „Canon jako první nabídl digitální full frame za rozumné peníze, proto jsem na něj z Nikonu přešel. Model 5D měl také velmi příjemný obrazový šum, se kterým se mi dobře pracovalo“ shrnuje Wágner.  

Martin Wágner (1980)

Reportážní a dokumentární fotograf. Vystudoval Pražskou fotografickou školu a obor fotografie na středním odborném učilišti. Poté absolvoval magisterské studium Institutu tvůrčí fotografe Slezské univerzity v Opavě.

Ve své tvorbě se často zabývá zeměmi bývalého Sovětského svazu. Na Podkarpatskou Rus poprvé zavítal v roce 1994 a od roku 1998 navštěvuje Rusko a Ukrajinu soustavně. Fotografoval v místech bývalých sovětských gulagů ve Vorkutě, v několika komunitách sibiřských starověrců, vulkanology na Kurilských ostrovech, transsibiřskou magistrálu, zapadlou pekárnu Chlebozavod, solnou studnu, dobývání zlata v Partizansku, ropné vrty na Dálném Východě, sibiřské pastevce sobů, velrybáře na Čukotce, zamrzlý Bajkal, lov kachen na Angaře… 

Řada fotografií vznikla také na digitální bezzrcadlovku Sony Nex 6. „To byl můj oblíbený foťák. Dnes kvůli menším rozměrům používám Sony A7,“ dodává fotograf. 

S nástupem digitálních fotoaparátů odpadl strach o filmy, ale vynořil se další problém s energií. Výdrž digitálních zrcadlovek a zejména bezzrcadlovek je proti analogovým přístrojům velmi krátká. 

„Když jedete 14 dní na lodi a nemáte přístup k elektrické energii, je to pro digitální foťák problém. Nakonec jsem si vybudoval takovou disciplínu, že jsem si fotky na displeji vůbec neprohlížel. Jen jsem fotil, abych ušetřil baterie,“ popisuje nutný přístup k novým technologiím v extrémních podmínkách Wágner. „U bezzrcadlovek je kvůli digitálnímu hledáčku problém ještě větší. Baterie měním dvakrát denně.“

Fotografie jsou z knihy Siberia, kterou právě vydává spolek 400ASA jako svou čtvrtou publikaci.

Autor:

CES 2022 - největší veletrh spotřební elektroniky

Veletrh CES je největší událost v oblasti spotřební elektroniky a IT každoročně pořádaný v lednu v Las Vegas.

Další témata: Koronavirus  Omikron  Sonda Parker Solar Probe Dalekohled Jamese Webba 

  • Nejčtenější

Prázdná letadla nad Evropou. Proč létají, i když na tom všichni tratí?

Tisíce poloprázdných nebo úplně prázdných letadel přeletěly v uplynulých měsících nad Evropou a svým způsobem zcela...

Přeletěli nejvyšší horu Afriky. Kilimandžáro překonali v balonu

Exkluzivně „Pohled přímo do kráteru byl nezapomenutelný,“ líčí pilot Kurt Frieden okamžik, kdy 6. prosince 2021 ve výšce 6 100 m...

Nadchlo nás: deset nejzajímavějších „tech hraček“, co půjdou letos koupit

Premium Na veletrhu CES v Las Vegas jsou vždy představeny tisíce nových produktů, které se dříve či později dostanou na trh. Na...

Počítač vypnout, uspat, nebo hibernovat? Poradíme, co, kdy a proč zvolit

Premium Tuto situaci zná asi každý. Pokud chci přestat používat počítač s operačním systémem Windows, je možné ho vypnout,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Uspí děti a probudí i největší spáče. Vyzkoušeli jsme nejlepší televizor do ložnice

Premium Na to, zda televizor do ložnice patří nebo ne, panují dost protichůdné názory. Pro ty s postojem souhlasným jsme...

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

  • Další z rubriky

Vánoce na maximum. Užijte si pohádky a hry s technologií budoucnosti

Advertorial Maraton pohádek, romantických vánočních komedií, retrofilmů nebo oblíbených seriálů, na které v průběhu roku není čas....

Vyzkoušeli jsme webkamery od 400 do 4500 Kč, překvapily nás mikrofony

Premium Připravili jsme video, ve kterém se sami můžete přesvědčit, jak se liší obraz i zvuk jednotlivých kamer a zvážit kolik...

Krásné hi-fi za sympatické peníze. Otestovali jsme sestavu neznámé značky

Premium Ani napjatější rozpočet nemusí znamenat, že vám svět velmi kvalitního poslechu hudby zůstane zapovězen. Na trhu se...

Ještě lepší zážitek z filmu? Vyberte si k televizi ten správný soundbar

Advertorial Při sledování filmů a dalších pořadů je zvuk tím, co nás do děje vtáhne možná ještě intenzivněji než samotný obraz. Pro...

Víme, co se děje: Novinky v asistované reprodukci od ledna 2022
Víme, co se děje: Novinky v asistované reprodukci od ledna 2022

Od letošního roku platí nová pravidla ohledně asistované reprodukce. Prodlužuje se doba, kdy žena může podstoupit umělé oplodnění hrazené...

Co bolí nejvíc? Ani porod, ani kopanec do varlat. Lékaři sestavili žebříček

Bolí nejvíc porod, nebo když muže nakopnete do varlat? Ani jedno. Podle průzkumu britské Národní zdravotnické služby...

Zemřela Adalia Rose. Holčička, která předčasně stárla

Adalia Rose byla velkou bojovnicí. Podle lékařů měla zemřít kvůli progerii krátce po porodu. Dožila se ovšem patnácti...

Čtyři typy žen, které by chtěl mít každý muž po svém boku. Jste mezi nimi?

Možná právě vy si lámete hlavu nad tím, jak si zajistit přízeň stávající či budoucího partnera? V tomto směru záleží na...

Praktiky ve vile Playboy: orgie, orální sex se psem i ošklivé prostitutky

V novém dokumentu Secrets of Playboy (Tajemství Playboye) promluvily bývalé playmates o praktikách ve vile zakladatele...

Začínal se čtyřmi zaměstnanci, dnes jich má devadesát a prodává i do světa

Svou firmu založil navzdory již existující konkurenci. Po úspěšném startu začal s vlastní výrobou výtahů, později...