Digitál není „klasika“
Podle hesla trocha teorie nikoho nezabije si představíme několik základních rozdílů mezi digitální a klasickou fotografií. Především je pochopitelně jiné médium, na kterém vzniká záznam obrazu. U klasické fotografie je tímto médiem film, u té digitální potom polovodičová destička obsahující miliony světlocitlivých buněk (CCD nebo CMOS snímač). Film se skládá z milionů krystalků halogenidů stříbra rozptýlených ve vrstvě želatiny. Při expozici dopadá světlo na jednotlivé krystalky a mění tak jejich strukturu. Pomocí dalších chemických procesů se dostanete až k požadované výsledné fotografii.
Film vs. snímač
Který z těchto dvou záznamových prostředků - film či snímač obsahuje více jednotlivých buněk nesoucích informaci o obrazu? Pokusíme se nejdříve spočítat "informační" hodnotu filmového políčka neboli jeho rozlišovací schopnost. Rozlišení kinofilmu se počítá podle počtu čar na milimetr.
U nejkvalitnějších filmů se udává počet čar až 130 na milimetr. Tyto hodnoty bývají dosaženy ovšem pouze při fotografování objektů s maximálním kontrastem. Realita se tedy často blíží spíše k 80 čarám na milimetr. Přesný výpočet je navíc uváděn v odborných publikacích s různými výsledky. Kodak uvádí, že kinofilmové políčko má sedm milionů efektivních zrn, jiné výpočty však uvádějí hodnoty daleko vyšší. (Například 80 čar na milimetr znamená 80 sloupců zrn exponovaných černě a mezi nimi střídavě 80 sloupců zrn exponovaných bíle.
Kinofilmový formát má rozměry 36 x 24 mm. Výpočet je potom následující: 160 zrn/mm x 36 mm x 160 zrn/mm x 24 mm = 22 118 400 bodů.) U digitálních fotografie se uvádí počet všech jednotlivých pixelů, tedy červených, zelených a modrých, měli bychom ještě vynásobit toto číslo třemi a potom dojdeme u barevného filmu k výsledku 66 355 200 bodů.
Jak sami můžete porovnat, tak ve schopnosti zachytit více informací zatím „vede“ klasický film (navíc u svitkového filmu jsou tyto hodnoty ještě několikanásobně větší), protože u digitální fotografie, jsou běžné v současnosti devítimegapixelové snímače. Nebereme v tuto chvíli v úvahu různé digitální stěny, které sice mají třeba rozlišení až 144 milionů obrazových buněk (jeden snímek má objem 137 MB), ovšem při nákupu tohoto technologického zázraku si musíte připravit tisíce dolarů.
Na druhou stranu na oblíbené fotografie velikosti pohlednice (stačí i dvoumegapixelové rozlišení) či maximálně formátu A4 (dostatečné čtyřmegapixelové rozlišení) vám bude bohatě stačit použít kapesní digitální fotopřístroj za pár tisíc korun.
Souboj barev
O kvalitě výsledné fotografie nerozhoduje pouze přenesená suma informací a dat o snímaném objektu, ale také jejich barevné zpracování. Při zpracování snímku se používá 12 nebo 14 bitů (převod z analogového výstupu na digitální se odehrává konkrétně v A/D převodníku) na jeden barevný kanál (jeden bit je informace, zda hodnota je 0 nebo 1), pokud vezmeme tři základní kanály (zelený, červený, modrý), tak například u 1x1 palcového CCD snímače s hustotou 2000 x 2000 pixelů při barevné hloubce 42 (3 x 14) bitů, má potom celková barevná informace hodnotu celých 168 milionů bitů (21 megabytů).
Pro bližší představu: abychom získali barevný obraz, musí každý pixel obsahovat informaci o odstínu tří základních barev RGB nebo doplňkových barev CMYK. Pokud budeme brát pro každou základní barvu "základní" 8-mi bitové rozlišení, pak rozlišuje 2 na 8 = 256 odstínů. Musíme ovšem zachytit všechny tři základní barvy a pro každou pak potřebujeme 8 bitů, hovoříme pak o snímání ve 24-bitové barevné hloubce. To už znamená 2 na 24 neboli více než 16 miliónů barevných odstínů. Je jasné, že čím více odstínu lze využít, tím barevně věrnější bude obrázek (například u 12bitového CCD snímače).
Jak je vidět, digitální fotopřístroje mají velmi vysokou barevnou citlivost a klasickou v něm již jednoznačně předčí.
Optika aneb kde je ta hloubka ostrosti
Velkou nevýhodou v dřevních dobách digitálů bylo to, že šlo pouze o malé kompakty, u kterých se nedaly vyměňovat objektivy, což se u některých moderních modelů této kategorie řeší pomocí předsádkových čoček.
V současnosti, kdy ceny pravých digitálních zrcadlovky (těla + setového objektivu) padají až ke 20 tisícům korun (u nových modelů), je již kvalita v této oblasti u klasické a digitální fotografie prakticky na stejné úrovni (můžete dokonce u některých modelů používat objektivy původně určené pouze pro kinofilmové aparáty). Jediný rozdíl zůstává v tom, že velikost snímačů má do kinofilmového políčka stále ještě daleko, a tak při použití stejného objektivu získáte při snímání s digitálem jinou šířku záběru (menší zorný úhel), rozdílné jsou ohniskové vzdálenosti a také práce s hloubkou ostrosti je jiná.
Rovnice je jednoduchá: čím máte menší plochu snímače, tím je nutné kratší ohnisko objektivu a tak stoupá jeho hloubka ostrosti, což v praxi vede k tomu, že na snímku je všechno "dokonale" stejně ostré. U snímků krajiny je to možná jedno, ovšem u portrétů (ale někdy například i u záběru ananasu... viz foto) je to většinou na závadu, protože není nic povedenějšího než ostře vykreslený obličej na rozmazaném pozadí. A to jde „vyrobit“ pouze s pár DSLR zrcadlovkami podobně dobře jako s jejich kinofilmovými sestřičkami.
Šumíš, šumím, šumíme…
Výrazně se snižuje produkovaná hladina šumu při vyšších hodnotách citlivosti (například 400 ISO) i u kapesních kompaktů, někdy je tento problém řešen softwarovou redukcí šumu, což ovšem vede ke zhoršené kresbě. Většina DSLR zrcadlovek šumí potom pouze minimálně i při vyšších hodnotách citlivosti.
Také se velmi snížila energetická náročnost modelů, takže dnes můžete s většinou fotoaparátů fotografovat několik dní bez obav z energetického kolapsu (navíc řada modelů je vybavena nabíječkami, náhradními akumulátory apod.).
Poslední oblastí, která sice od začátků digitální fotografie symbolizovala velkou výhodu digitálů - tedy možnost uložení snímku, jeho okamžitého zkontrolování a případného smazání - je velikost paměťového prostoru (což souvisí i s mnohapixelovými fotografiemi, jež mají často přes 10 MB), který se zvětšuje radikálně především díky externím paměťovým kartám (běžné až 2 GB karty). Ovšem poslední dobou už výrobci zabudovávají do modelů i vnitřní paměť (vracíme se tak nenápadně k prvním digitálům, které měly pouze malou vnitřní paměť), která má často kapacitu až 32 MB.
Nakonec se musíme zmínit i o stále rychlejších procesorech, které umožňují svižně zpracovávat data ze snímače, což je důležité pro rychlé ukládání snímků do paměti i pro fungování stále dokonalejších sekvenčních režimů.
Dynamický rozsah
Stále digitály pokulhávají za klasikou v poskytovaném dynamickém rozsahu. Dynamický rozsah je v podstatě rozdíl jasů nejsvětlejší části snímku a nejtmavší. Jestliže je tento rozdíl jasů příliš veliký, automatika často nezvládá oboje současně zaznamenat. Proto tak často můžeme vidět zcela přepálené světlé části snímků (mraky na obloze).
Tmavé části se zase slévají do jednoho tmavého fleku, kde není po kresbě ani stopy. S tímto problémem si velice slušně poradily fotoaparáty od Fuji, jež byly nebo jsou vybaveny SuperCCD snímači typu SR (viz foto, na kterém je dobře prokreslen jak stín, tak především ostře jasný levý okraj snímku).
V krátkosti si zde ještě uvedeme několik dalších výhod digitální fotografie: snadné kopírování fotografií bez ztráty kvality (proti tomu filmový negativ je originál, který nemůžete žádným způsobem nahradit a každé kopírování ho může nenávratně poškodit), snadná a přehledná archivace v databázových systémech, prakticky zanedbatelné náklady na provoz (nemusíte kupovat filmy jako u klasiky).
Nezanedbatelná je i možnost libovolné úpravy obrazu, a to nejenom po přenosu snímku do počítače, ale u některých fotopřístrojů již ihned po nafocení přímo v modelu a zmíněná možnost zkontrolovat ihned kvalitu získaného snímku na LCD displeji a jeho případné vymazání či jednoduché nastavení parametrů expozice podle aktuální situace. Navíc fotolaby, kde vám vaše fotky zpracují podle vašeho přání a vytisknou, rostou jako houby po dešti a nově se objevují i samoobslužné automaty.
Většina nových digitálních přístrojů navíc umí velice kvalitně natáčet i ozvučený videozáznam, takže prakticky více než dobře suplují videokameru – záznam natočený v rozlišení 640 x 480 bodů (některé modely umí dokonce 800 x 600) rychlostí až 30 snímků za sekundu, v jehož průběhu lze objekty opticky přibližovat, má vskutku „televizní“ kvalitu.
Vloni poprvé prodeje digitálních fotoaparátů (vyjádřeno konkrétně se celosvětově prodalo digitálních modelů za více než 25 miliard USD) překonaly prodej klasických modelů, takže se dokonce někteří výrobci jako Kodak rozhodli zcela ukončit výrobu kinofilmových fotoaparátů, dokonce v zahraničí některé významné internetové obchody ukončily jejich prodej.
Na závěr ovšem musíme připomenout, že řada fotografů (především těch umělecky zaměřených) nenechá na klasiku stále dopustit (například práce s hloubkou ostrosti) a naopak ještě lehce zchladíme nadšení její digitální mladší sestřičky existencí zatím posledního trendu. Máme na mysli pochopitelně nástup fotomobilů. Podle několika studií by měly mobilní telefony kombinované s MP3 přehrávačem a s vestavěným fotoaparátem postupně zcela vytlačit z trhu malé kapesní automaty.
 |
