Těšil jste se zpět do reprezentace?
Kdybych se netěšil a nechtěl se vracet, tak tam nebudu. Byly před námi zajímavé akce, jednu jsme už zvládli, druhá nás teď čeká.
To byl váš hlavní motiv?
Asi největší motivací bylo, že jsem chtěl pomoci klukům, se kterými jsem trávil v reprezentaci dlouhá léta. Věděl jsem, že by si přáli, abych v mužstvu byl s nimi. Už před rokem jsem byl domluven, že se přidám, ale Pavel Řeřábek dal nakonec přednost mladým, protože se nic velkého nehrálo.
Ale měl jste i své podmínky...
Každý návrat je něčím podmíněný, a můj návrat byl podmíněný tím, že jsem chtěl mít přes léto své volno.. Domluvili jsme se na určitém termínu, a tím byl začátek července.
Vaše reprezentační přestávka se přesně kryje s obdobím, kdy tým trénoval Pavel Řeřábek. Z vašich slov se však zdá, že to je jen shoda okolností…
Je to tak, jde o shodu náhod. První rok, co Pavel vedl nároďák, jsem řekl, že nepůjdu hrát v žádném případě. Potřeboval jsem si odpočinout jak fyzicky tak psychicky. Deset let jsem každé léto trávil s reprezentací, a pak jsem se sebral a hned jsem jel do zahraničí. Už jsem si potřeboval odpočinout a zařídit si své věci. Druhý rok se nic nehrálo, takže to zase nevyšlo. Vrátil jsem se až teď, a bohužel pro Pavla se zrovna měnili trenéři.
Hned v prvním roce vaší absence tým dosáhl velkého úspěchu, když skončil čtvrtý ve Světové lize. Nelitoval jste, že u té slávy chybíte?
To mě vůbec to nenapadlo. Pro něco jsem se rozhodl a za tím rozhodnutím si musím stát. Nemá cenu přemýšlet, proč se nerozhodl jinak.
Ale pocit to musel být zvláštní...
Klukům jsem přál úspěch a sobě zase ten klid, který jsem si opravdu užíval. Zápasy jsem sledoval v televizi a byl jsem se na kluky i v Ostravě podívat.
V národním týmu se nyní sešla generace výrazných osobností, které se prosazují v Itálii a ve Francii. Teď jste zpátky i vy a zdá se, že tím byl zasazen poslední kamínek do zajímavé mozaiky...
Nevím, jestli jsem až tolik důležitý, spíš bych řekl, že i beze mě bylo v týmu spousta dobrých smečařů, kteří hrají ve špičkových klubech a jejichž jméno mají v zahraničních ligách zvuk. Ale je pravda, že na postech smečařů i univerzála máme takové mladé bezhlavé jezdce. Když mají nahráno, tak dají ohromnou ránu, a pak všichni jen čekáme, co z toho bude. Ti tři zkušenější, nahrávač a dva střeďáci, když se ubrání, už nemají šanci nic ovlivnit, útok je na smečařích. Podle mě však není nutné hrát hned konečné údery, jako to hrají mladí. To je buď uhráno, nebo je to blok, anebo aut. Snažím je nabádat, že všechno nemusí být konečný úder, že se může třeba i ubránit, bodovat blokem.
Takže přece ten chybějící kamínek?
To se musíte zeptejte ostatních. Jsem typ hráče, který není do kombinace. Nemám moc rád rychlé nahrávky, potřebuju čas se srovnat. Proto mi nejvíc vyhovují vysoké nahrávky, abych se mohl podívat na blok a zasmečovat si jak chci. Možná tam takový hráč chyběl a trenéři ho vyžadovali.
To je zvláštní. Říkáte, že nepovažujete za rozumné za neustále razantně smečovat a snažit se za každou cenu bodovat útokem, přitom podle statistik francouzské ligy patříte k dlouhodobě nejlépe bodujícím hráčům soutěže...
To je pravda, ale ono je zase statistika a statistika. Záleží na tom, co se hodnotí, výpočet toho, kolik uhraje hráč bodů za zápas, pro mě není důležitý. Můžete mít deset nahrávek, uhrajete jich osm a zůstanete ve stínu někoho, kdo z padesáti nahrávek získal dvacet bodů. Na jednu stranu je pravda, že ten hráč dovede pro mužstvo body získat, ale podle mě jsou prokazatelnější spíš percentuální údaje. Takže abych to shrnul, bodování spíš napovídá tomu, že jsem vytížený, ale že bych byl nějaká hvězda francouzské ligy, to asi také ne.
Přesto z vás měli Francouzi při kvalifikaci velký respekt, a budou ho mít i na mistrovství Evropy.
Já si myslím, že nejen ze mě, ale i z ostatních. Vědí, že náš tým má zvuk, protože v něm je hodně dobrých individualit. Teď ale ještě máme rezervy v tom najít styl hry, který nám bude vyhovovat. Když se podíváme na Francouze, ti nemají tak velké individuality, ale mají daleko lépe propracovanou týmovou práci. Také musíme přesvědčit některé lidi, že i obrana je ve volejbale důležitá, že nestačí jen smečovat. V tom máme rezervy a musíme je do Evropy stihnout odstranit. V momentě, kdy to stihneme, tak budeme jako tým v Evropě i ve světě mít své jméno.
Klíčový může být už první zápas právě proti Francii, protože ve druhém utkání vás čeká silný domácí tým. A v případě dvou porážek by bylo rychle po nadějích...
Je možné, že se s Francií popereme o postupové místo. Uvidíme, jak na tom budou domácí Srbové. I když budou papíroví favorité, mají generační problém. Nevěřím, že vyhrají všechny své zápasy, mají v týmu starší hráče, na které může padnout šedivka. Základní skupina je nesmírně těžká, hraje ji pět vyrovnaných týmů, které se poperou ne o jedno, ale o obě postupová místa.
Věříte v úspěch?
Sám jsem v očekávání, jaký volejbal budeme předvádět. Musíme mít cíl minimálně semifinále. A když opravdu už budeme tak daleko, určitě se nespokojíme se čtvrtým místem. Musíme tam jet a chtít všechno vyhrát, sport se přece nedělá proto, aby se prohrálo. V jednom zápase tenhle tým může dokázat hodně moc, a když se nám takových zápasů povede víc...
