„Myslím, že to byla docela slušná kariéra. Tři tituly s Duklou Liberec, to je nádhera, devět let jsem hrál nejvyšší soutěž ve Francii a po návratu do Liberce v roce 2011 jsem si ještě ve svých letech zahrál s Duklou i Ligu mistrů, to byla paráda,“ ohlíží se Lubomír Staněk, který na začátku července oslaví už 43. narozeniny a koncem dubna ukončil v Liberci po zisku bronzu v extralize svoji bohatou hráčskou kariéru.
„Mrzí mě snad jen, že jsem nezískal titul i ve Francii. Když jsem hrál za Sete, tak jsem měl ve finále na ruce proti Cannes zlatý mečbol, ale nějak jsem trefil Hudečka do hlavy, odrazilo se to na kůl, skóre se pak otočilo a získali jsme jenom stříbro,“ zavzpomínal 204 centimetrů vysoký veterán.
Hned prvního května se pak nečekaně stal asistentem trenéra u české reprezentace žen, která zatím suverénně prochází skupinou Evropské ligy.
Jak jste se dostal na tuto trenérskou pozici?
Po konci sezony jsem řešil v Dukle moje trénování kadetů, na což si budu muset průběžně dělat nějakou školu, a mezitím mi zavolal hlavní trenér žen Zdeněk Pommer, jestli se to trénování nechci přiučit u něj u ženských. Rád jsem tu nabídku přijal i proto, že jsem vlastně mohl trochu sledovat přípravu extraligového týmu žen u nás v Liberci na Dukle. Jediný problém vlastně byl ten, jestli mi to povolí manželka...
...a to se povedlo.
Nakonec jo. Šlo o to, že jsem měl mít po konci kariéry v létě konečně víc volna, ale takhle to vlastně bude to samé, možná ještě horší, protože ta reprezentační termínovka je hodně nabitá a dlouhá a k tomu pak ještě budu mít v Dukle od nové sezony ty kadety. A do toho navíc v červenci v Dřevěnici pořádám už třetím rokem volejbalové kempy pro děti, letos už jich mám přihlášených kolem svou set. Bude to zápřah, ale vybral jsem si to sám, tak to musím zvládnout.
V čem konkrétně spočívá práce asistenta u českého národního týmu žen?
Dalším asistentem Zdeňka Pommera je se mnou Radim Vlček, trenér Přerova. Já jako bývalý blokař mám samozřejmě nejvíc na starosti obranu na síti, holkám radím s výběrem místa na blokování, snažím se je to učit, studuju hru budoucích soupeřek, jak nejvíc smečují jako tým, kam smečují jednotlivé hráčky, jak mají nacvičené rychlíky a podle této analýzy pomáhám s taktikou na zápasy. Každý máme na starosti něco, pak si ve třech sedneme a uděláme společný plán na zápas. Zatím nám, myslím, funguje dobře a baví mě to.
Vraťme se k vaší poslední hráčské sezoně v kariéře. V Dukle jste byl čtvrtým blokařem, nebyl jste moc vytížený, takhle nějak to bylo naplánované?
Moc jsem si nezahrál, ale tak nějak to bylo s trenérem Nekolou domluvené. Normálně jsem trénoval, byl jsem v nominaci na každý zápas, ale spíš to bylo pro případ, kdyby se někdo z blokařů nějak vážně zranil, což se naštěstí nestalo. Byl jsem prostě takový záskok.
Prý už jste chtěl skončit vloni po té předchozí sezoně, co vás ještě přimělo k pokračování?
To je pravda, rozhodl jsem se pokračovat kvůli Honzovi Štokrovi. Říkal jsem mu, že jestli k nám přijde, tak s ním ještě rok dám. A on fakt do Dukly přišel.
Skončil jste ve 42 letech, někteří blokaři v lize ale hráli v ještě vyšším věku...
...to jo, myslím, že Pochop nebo Bláha hráli snad do pětačtyřiceti, ale to byl volejbal mnohem pomalejší.
Jak se tedy změnil volejbal za těch více než dvacet let vaší profesionální kariéry?
Jako ve všech sportech se všechno strašně zrychlilo. Když jsem začínal, tak s nadsázkou stačilo nám blokařům u sítě jen chodit, všude jsem v pohodě došel, zato teď tam musíte lítat, protože nahrávky na kůl jsou strašně rychlé střelby. Tehdy byli taky menší smečaři, teď už musí být dvoumetroví jako blokaři, dávají obrovské rány, i když i chytrost tam občas musí být, to se nemění. Systémy jsou propracovanější, libera jsou pohyblivější, víc se vykrývají prostory, balony jsou lehčí. Prostě je to už úplně jinde než před dvaceti lety. Dřív se třeba víc běhalo, teď se trénuje víc v posilovně, protože síla, a to i u ženských, je nutná k tomu dát co největší ránu. A když jsme nedávno hráli Ligu mistrů, tak to je proti extralize ještě o level výš, strašný fofr.
Máte tři syny, jak jsou na tom s volejbalem?
Nejstarší šestnáctiletý Luboš je taky blokař a byl členem české reprezentace kadetů, která vybojovala v dubnu vynikající stříbro na mistrovství Evropy. Prostřední je už taky docela vysoký, ale takový běhavější, takže spíš zkouší basket, a nejmladšímu jsou teprve čtyři.
Kde by asi byl Lubomír Staněk teď, kdyby si ho tehdy na vojně v Pardubicích nevšiml ten poddůstojník?
Myslím, že bych někde na Vysočině dělal truhláře, protože jsem vystudoval nábytkářskou průmyslovku. Možná bych byl úspěšný soukromník ve výrobě nábytku a na volejbal bych se nedíval ani v televizi.
Jak se stal Lubomír Staněk volejbalistou(úryvek z článku, který vyšel v MF DNES 5. března 1999) „Volejbal jsem začal hrát až v osmnácti letech na vojně,“ prozradila na sebe opora Dukly. „Narukoval jsem na vojnu do Pardubic a odtud zavolal jeden poddůstojník do Liberce tehdejšímu manažerovi Václavíkovi, že tady mají vysokého chlapa a jestli mě nechtějí naučit volejbal.“ Po převelení do Liberce Lubomír Staněk odstartoval svoji raketovou volejbalovou kariéru. „Trénoval jsem s dorostem, ale doopravdy jsem nic neuměl. Proto si ze mě ze začátku dělali legraci a to byla moje největší motivace. Začal jsem pořádně makat, protože jsem se v Liberci chtěl udržet. Hodně mi tehdy pomohl trenér Bednář a za půl roku už jsem si s ostatními spoluhráči dělal, co jsem chtěl,“ říká s trochou nadsázky Staněk, který už o pár měsíců později trénoval s mužským áčkem a posléze nastupoval v nižších volejbalových soutěžích dospělých za Harcov a Jablonec nad Nisou. V jedenadvaceti letech na lavičce extraligové Dukly Liberec pouze vysedával, ale pak nakoukl do nejvyšší soutěže mužů mnohem výraznějším způsobem. „Dá se říct, že jsem odehrál třicet procent sezony a letos je to ještě lepší,“ tvrdí spokojeně rodák z Chotěboře. |
