Co mu k tak strmému vzestupu pomohlo? „Změnil jsem přístup k volejbalu,“ říká. „Začal jsem ho brát mnohem vážněji.“ Naznačuje, že už pro něj neexistují žádné „mejdany“. Těm se přitom ještě před několika měsíci nevyhýbal.
Připouští, že si v minulosti se životosprávou těžkou hlavu nedělal: „V Česku se občas po zápase jde pařit.“ Za svým vzestupem Pláteník vidí i dar rychle se učit. „Myslím, že mám schopnost naslouchat, a tak jsem se za pět měsíců přípravy s národním týmem naučil od trenéra Julia Velaska víc než za celé tři roky na Odolce,“ usmívá se 196 centimetrů vysoký volejbalista.
„Pláteník na smeči pochopil, co je potřeba,“ podotýká asistent trenéra národního týmu Pavel Řeřábek. Tím chce říct, že se výrazně zlepšil technicky, umí využít pestrosti svých úderů. „Ví, že trojblok se zavřenýma očima ranou doprostřed neprorazí, že to chce něco víc, a ne vždy je potřeba trefit hřiště,“ dodává Řeřábek. „Doufáme, že na světovém šampionátu nepodlehne stresu a nezapomene, co má hrát, že uspěje i proti nejlepším soupeřům, tak jako v přípravě s Ruskem.“
Petr Pláteník začínal v sedmi letech s tenisem, v patnácti s ním ovšem skončil. Jeho matka byla volejbalovou reprezentantkou, jenže u zrodu jeho kariéry stál lékař Petr Juda. „Mým koníčkem jsou kolečkové brusle a jednou jsem si na nich zlomil ruku,“ vzpomíná Pláteník na začátky v Havlíčkově Brodě. „Dostal jsem se do ordinace k doktoru Judovi a ten mě přemluvil, abych se dal na volejbal.“
A že vyměnil individuální sport za kolektivní? „Možná se na mně tenis podepsal, ale pracuji už na tom, abych hrál víc pro tým,“ tvrdí Pláteník. Trenéři doufají, že se jeho vývoj nezastaví. „Hlavně aby nezůstal jen u talentu,“ říká Pavel Řeřábek. „K tomu by mu mohlo pomoci angažmá v belgickém Maaseiku, který patří k předním evropským klubům.“
