„Více než trofejí si vážím spoluhráčů, které jsem se za ta léta potkal. Lidí, kteří mě inspirovali a já snad trochu inspiroval je,“ říká Veselý.
Svůj poslední velký zápas odehrál v 36 letech. „Můj konec má více důvodů. Už v sobě necítím potřebný zápal a nehodlám zabírat místo mladším. Hlavně chci trávit více času s rodinou. Mám tři děti, které potřebují moji pozornost,“ líčí blokař, jenž narostl do ideální výšky 207 centimetrů.
Nechybělo mnoho a skončil u docela jiného sportu. „Stejně jako moji sourozenci jsem hrál hokej. Když nás přišlo na přípravu pět, bylo jasné, že si moc nezahrajeme,“ popisuje zkušenost ze svých třinácti let.
Poté se rozhodoval mezi atletikou a volejbalem. „Začínali se mi líbit holky, kterých bylo na volejbale více, takže jsem měl poměrně rychle jasno,“ směje se a doplňuje, že na jeho volbě měli velkou zásluhu rodiče. „Taťka byl středoškolský profesor tělocviku. To s ním jsem poprvé hrál. V Uničově, kde jsme žili, ale nebyl oddíl, tak mě mamka iniciativně vzala do Šternberka na trénink. V tamním Sokolu jsem začal a rychle pokračoval přes Olomouc do Liberce,“ nastiňuje.
Prohrané semifinále? Velká vnitřní bolest trvá, říká liberecký kouč Démar |
Angažmá v Dukle mu šlo k duhu. Během pěti sezon se z vyjukaného kadeta stal reprezentant, který mířil do zahraničí. „V každé zemi, v níž jsem hrál, bylo něco dobrého a horšího. Nejraději vzpomínám na francouzské Sete, kde jsem potkal svoji ženu, což byla moje životní výhra,“ vypravuje Veselý. Strávil tam tři ročníky, získal dvě bronzové medaile, naučil se jazyk a přesunul na ještě luxusnější adresu – do Itálie. „To je volejbalový ráj. Pojetí je tam maximálně profesionální. Velice široké a kvalitní kádry. Vysoký životní komfort a pozitivní mentalita lidí,“ sděluje nadšeně blokař. A opět přišly úspěchy – třetí příčka ve slavné A1, druhá v Superpoháru, kontrakt v polském velkoklubu Čenstochova, ale i trpká zkušenost ze štace v Saint-Nazaire.
„Na radnici se změnily poměry a přestaly se dávat peníze do volejbalu, oddíl zkrachoval. Z odstupu to neberu jako tragédii, ani tehdy jsem to tak nebral. I klub je zpět v nejvyšší soutěži,“ potvrzuje Veselý pověst optimisty a prohodí, že vlastně všechno v životě má svá pro a proti. „Čekali jsme třetí dítě, vrátili se do Česka, kde jsme měli zázemí babiček a dědečků,“ vykládá.
Plusy a minusy má pro volejbalisty rovněž působení v reprezentaci. Málokdo si to uvědomí, ale členové národního týmu neznají klidně celá léta slovo dovolená. „Zažil jsem osm prázdnin/neprázdnin zavřený v hale,“ vybavuje si. Aby nedošlo k mýlce, reprezentoval vždy rád. „Nároďák byl mojí vstupenkou do zahraničí. Když nastoupíte na mistrovství světa či Evropy a vidí vás trenéři ostatních týmů, hned se dostanete do povědomí volejbalového světa. Bylo krásné slyšet hymnu, bojovat za vlast bok po boku s nejlepšími hráči,“ zdůrazňuje.
Navíc se podílet na 10. místě ze světového šampionátu. „To byla pecka. Stále je to největší úspěch nároďáku. Hráli jsme výborný volejbal a byli jen kousek od toho, probojovat se ještě výš,“ míní Veselý a dostává se k největší bolístce své kariéry. V Liberci, kde s profesionálním sportem začínal i končil, nikdy neslavil titul. „To mě mrzí. Letos jsme měli výborný tým, mohlo to vyjít. Už s tím nic nenadělám, mám čtyři stříbrné a čtyři bronzové medaile,“ vypočítává.
A krásné vzpomínky i velké plány. „Dukle děkuji za mnohé. Chci jí to teď splatit. V klubu zůstávám v pozici sportovního ředitele. Budu se snažit, aby dál vzkvétal, byl úspěšný a aby v něm byli všichni šťastní, stejně jako jsem byl vždycky já,“ dodává s vděčností v hlase volejbalová legenda.
