„Bylo to úžasné,“ příjemně mrazí Kramara i po dvou letech, které od angažmá v Asii utekly.
Ke smlouvě v daleké destinaci se přitom volejbalisté dostali náhodou na jednom letním turnaji.
„Přišel za námi mongolský velvyslanec, že jim v lize na poslední chvíli dovolili dva cizince do každého týmu. Okamžitě zaběhl na turnaj, sebral dva kluky, co se váleli na antuce, a bylo vystaráno,“ líčí pobaveně 33letý hráč. „V sobotu se nás zeptal, jestli nemám zájem v neděli letět. S Matějem jsme to riskli. Rozhodli jsme se, že si uděláme trošku stress day.“
Jejich tým sídlil v Ulánbátaru, tedy v mongolské metropoli s bezmála 1,4 milionu obyvatel. „Trošku jsme se báli při příletu, hodinu jsme čekali na letišti. Nevěděli jsme, co se děje, nikdo nám nezvedal telefon. Honilo se nám hlavou, jestli nepůjdeme někam na pastvu,“ strachovali se čeští čahouni, jestli nešlo jen o nepovedený žert. „Naštěstí to dobře dopadlo. Přijeli pro nás a my pak zjistili, že je na denním chlebu jezdit o hodinu později. I na trénink. Je to u nich naprosto normální.“
V Mongolsku strávili měsíc, hrála se jen vyřazovací fáze soutěže. „Z hlavního města se zúčastnily čtyři týmy, dalších čtyři z jiných měst. Oni neměli základní část, ale dvakrát do roka play-off. A my jsme vyhráli všechny zápasy.“
Volejbal prý mezi fanoušky frčel. „Vždycky jsme měli plnou halu a další diváci ještě čekali venku, úžasné! Přišly možná dva tři tisíce lidí, bylo to takové kulaté rondo, vždycky narvané,“ vykreslil 196 centimetrů vysoký univerzál.
Kramar s Prajzlerem všechny přečnívali. „Nejsou tam tak vysocí, jen občas někdo, většina je menších, spíš takoví polaři. Ale volejbal nebyl špatný, jiný zážitek.“
A nejen volejbalový. České posily dostaly byt s wi-fi připojením, takže byly v kontaktu s rodinou. „A život byl fajn. Brali nás na výlety, na sochu Čingischána, v jurtě jsme byli. Udělali nám na rozpálených kamenech ovci, ale mně přivezli KFC, protože já to moc nemusel,“ zašklebil se Kramar.
Filip Kramar na tréninku volejbalového Ústí nad Labem.
Pochvaloval si lidi i krajinu. Jen počasí ho štvalo. „Každý den to tam bylo jinak. Jednou minus pět, vzápětí plus dvacet, prostě šílené výkyvy, ale celkově to byla pro mě výborná zkušenost.“
Občas si z něj v šatně utahují, že je Mongol, ale je nad věcí: „Je to sranda, ale já vím, co jsem zažil. Mám zlatou medaili a pohár, rád bych si to zopakoval.“
