Na nejslavnější turnaj dorazili coby superkoučové, poradci, důvěrníci a našeptávači mouder, která se jim během skvostných kariér nakupila v mozcích.
Jako první se překvapivě balil Becker, jehož svěřenec Novak Djokovič si přijel do Londýna pro pátý grandslamový titul za sebou, leč poroučel se už ve druhém kole.
Lendl i McEnroe v pátek sledovali své hochy v semifinále. Ten první z lóže dohlížel na Andyho Murrayho v partii s Tomášem Berdychem. Ten druhý komentoval pro stanici BBC vítězný boj „svého“ Milose Raonice s Rogerem Federerem. A oba teď čeká finále.
Potřebujete kopat do zadku
Jejich služby nebudou nejlevnější. Leckdo se domnívá, že s angažováním někdejších šampionů stoupá tlak na hráče. Přesto to není jen marnivost, zoufalství či móda, co tenisty vede ke spolupráci s nimi.
„Cokoliv tihle pánové poví, má totiž hlavu a patu,“ vysvětluje veterán Radek Štěpánek, jehož 14 let vedl Petr Korda, další bývalé eso. „Každá chvíle s nimi je pro mě vzácná. Když se bavíme o tenise, mám uši jako slon.“
Někoho napadne, co je na pinkání míčku přes síť tak složitého. Kdo se však do té „vědy“ ponoří hlouběji, spatří maličkosti, jež rozhodují o výsledcích utkání i turnajů.
John McEnroe (dole uprostřed) sleduje ve Wimbledonu výkony Milose Raonice.
Štěpánek přirovnává tenistu k motoru drahého auta, který je třeba co nejlépe vyladit: „Abyste z něj vymáčkli maximální výkon, hrabete se v každé součástce. Každý člen týmu má svoje úkoly. Všechno musí bezvadně klapat. Rozhodně nestačí čtyři hodiny denně mydlit do balonu a dřít fyzičku.“
Lendl už coby hráč proslul svým puntičkářstvím. Měnil. Zjišťoval. Experimentoval. „Vždycky to byl můj idol,“ tvrdí Štěpánek. „Když spolu mluvíme, zajímá mě, jak si sestavoval program, co zařazoval do přípravy, jak vymýšlel taktiku. Tenisu byl oddaný 25 hodin denně a svoje zkušenosti teď předává Andymu.“
Machři, kteří v oboru strávili většinu života, připomínají houby, jež nasály obrovské množství informací. Na nejslavnějších kurtech v těžko představitelném stresu podávali na vítězství nebo čelili mečbolům. Zápolili s vyčerpáním i nepřízní obecenstva. Znají ty drásavé pocity, a proto mohou snáz poradit.
Vzhledem ke své autoritě se nemusí bát sdělit svému zaměstnavateli pravdu, byť třeba nepříjemnou. „Mě třeba Peťan skoro nechválil,“ tvrdí Štěpánek. „Kdo chce být lepší, ať si sežene lidi, kteří ho budou neustále kopat do zadku. Často se to blbě poslouchá, skřípal jsem zubama. Ale přece nebudu platit někoho za to, že mě plácá po ramenou a říká mi, jak jsem dobrej.“
I proto Djokovič oslovil Beckera, neoblíbeného protivu. Tenhle mrzout k smrti nenávidí porážky.
„Nepoznal jsem soutěživějšího chlapa,“ říká Štěpánek, jenž s Djokovičem tráví dost času na kurtu i v soukromí. „Soutěží úplně ve všem! Býval neskutečný bojovník, měl charizma. Když přišel do šatny, každý ztichl. Skvěle doplňuje Maroše Vajdu, který s Novakem dělá nejvíc mezi turnaji. Jen pozor, neplatí, že bývalá superstar pokaždé pomůže. Ti dva si musí sednout, musí si věřit. Pak to klape.“
Vypadá to, že si výborně kápli do noty i Raonic s McEnroem. Kanaďan si s populárním americkým výtržníkem, jemuž zůstávají komentátorské povinnosti, plácl zatím jen na Wimbledon, aby z něj vymámil pár tipů pro hru na trávě.
„No a John na ní patřil ke špičkovým borcům, takže určitě má Milosovi co říct,“ míní Štěpánek.
Aspoň se Boris udržel v branži
Sám McEnroe o sobě prohlašuje, že byl nekoučovatelný. Divoký, svéhlavý. „Připadalo mi, že by pro mě další lidi byli jenom přítěž. Bůhví co bych dokázal, kdybych si nechal poradit,“ citoval ho list Guardian.
Vybavil si, že mu začátkem 90. let zavolal Becker: „Požádal o pomoc mezi Wimbledonem a US Open. Bylo to legrační, protože mě vůbec v ničem neposlechl. A teď je s Novakem. Aspoň tak se udrží v branži.“
Jsou to od McEnroea přátelské rýpance. Dovede být ironický jako Lendl, jenž v šatně nešetří nikoho. „Umí být drsný, ale skoro nikdy to tak nemyslí,“ hájí ho Murray.
Kdo Lendla soudí podle někdejšího robotického vystupování na kurtu a kamenného výrazu při sledování Murrayho zápasů, ukrutně se plete. Mýlí se i ten, kdo ho považuje za báječného učitele úderů.
„S technikou nikomu nepomůžu,“ tvrdí. „Vidím, že je něco špatně s forhendem. Vím přesně co. Ale absolutně netuším, jak to spravit. Hráče okolo sedmadvaceti už navíc stejně nepředěláte.“
Boris Becker sleduje souboj svého svěřence Novaka Djokoviče s Tomášem Berdychem.
Jeho přínos spočívá v prosté přítomnosti na dvorci. Murray se před ním nevzteká a neběduje jako dřív. Ve středeční bitvě s Tsongou dokonce udatně řval do své lóže: „Tohle v žádném případě neprohraju!“
Skotského bojovníka prý dokonce ani netíží vědomí, že s Lendlem v zádech musí předvést něco extra: „Naopak mi dodává sebevědomí!“
Jeden z nejchytřejších mužů v oboru ale nejvíc ovlivňuje Murrayho herní a taktickou přípravu. „Jde hlavně o vybrušování zbraní a ujištění se, že budou fungovat,“ říká.
Murray vítá jeho upřímnost. Má rád jeho smysl pro humor. I Djokovič si po měsících seznamování zvykl na Beckera. A ano, Raonic si oblíbil darebáka McEnroea: „Neznám člověka, který v sedmapadesáti oplývá takovou energií. Možná mě rocková muzika nebere tolik jako jeho, ale bavíme se o umění, je s ním sranda. Má hodně povinností, ale rád bych, aby u mě zůstal.“
Že by se nekoučovatelný Johnny Mac stal znamenitým koučem?
