Co to znamená?
Třeba Sampras a Ivaniševič, ti si nadhazovali míček pořád stejně. Nepoznali jste, jestli vám půjde do břicha nebo vyletí ven z kurtu. Jejich servis vůbec nešel číst.
A ten Philippoussisův jde?
Doufám, že ano.
Loňský Wimbledon byl vaším prvním grandslamem. Na letošním už patříte mezi nasazené, to je velký skok. Co se změnilo? Tedy kromě toho, že máte lepší šatnu.
Dvě kola mi tentokrát nestačí, chci jít dál. Síly, které jsem loni vydal v kvalifikaci, mám teď navíc. Posunul jsem se herně, ale hlavně mentálně. Věřím si, vím, kde jsou moje možnosti. A taky se těším.
Kde se ve vás vzala taková sebedůvěra? Dřív nebývala.
Na malých turnajích ji neposbíráte. Hodně mi pomohlo, že jsem loni v Kataru porazil Ivaniševiče. On byl wimbledonský vítěz a já najednou věděl, že na takové hráče mám.
Už vás respektují?
Ještě před rokem mě neznali, teď se normálně bavíme. Tedy ne že by šlo o kamarádství, spíš ze zdvořilosti prohodíme pár slov. Jak se máš a tak.
Do světového tenisu jste vlétl rychle. Ale takových už tu bylo! Michal Tabara, Jan Vacek... A kde jsou?
Ty beru jako odstrašující případy. Chytil jsem šanci, ale chci výš. A kdybych se začal flákat, mám u sebe lidi, kteří mi včas dají facku.
Pokud se nemýlím, mají na vašem růstu podíl hlavně tito tři: trenér Tomáš Krupa, poradce Petr Korda a také Jiří Novák, se kterým trénujete. Čí zásluha je nejvyšší?
To nechci říkat, nemá to cenu. Každý z nich ví, jak moc mi pomohl.
Ale jsou to tihle tři?
Jsou, ale nejvíc mi samozřejmě pomohli rodiče. Ti mi umožnili hrát tenis. No a taky přítelkyně Magda má se mnou velkou trpělivost.
Proč tu s vámi není?
Beru ji dost často, ale ne na grandslamy. Je tu chaos a moc bychom se neužili.
