| Nezapomenutelnými idoly se stali díky sportovnímu nadání, ale miliony lidí je vnímají i jinak. Kromě budování kariéry bojovali s těžkou nemocí, rasovými předsudky, ovlivňovali dějiny světové politiky či stavěli mantinely velkého byznysu. Měnili svět. MF DNES v seriálu představuje 10 takových lidí. Dnes seriál končí příběhem tenistky Martiny Navrátilové. |
Vzala si mikrofon a zaplněnému stadionu říkala se slzami v očích: "Děkuji moc. Trvalo jedenáct let, než jsem se mohla vrátit domů. A doufám, že nebudete čekat dalších 11 let, abyste mě zase viděli."
Vděčný ohlas publika byl svéráznou formou protestu proti komunistickému režimu. Jen vládní lóže se jako na povel okamžitě vypařila.
Byl to dojemný návrat Martiny Navrátilové. Ani jako americkou občanku ji nepřestali domácí fanoušci milovat.
Legendu, která dvacetkrát vyhrála slavný Wimbledon. Poslední předloni v mixu, v úctyhodných 46 letech.
Jako spoluzakladatelka ženské světové tenisové federace WTA se stále bije za rovnocenné odměňování žen a mužů na turnajích. To zatím funguje jen na americkém US Open. Tam by měla Navrátilová v říjnu definitivně ukončit kariéru.
Poslední velký sportovní sen si splnila v roce 2004: zúčastnila se poprvé v kariéře olympiády, stala se nejstarší účastnicí her.
"Hry se dělají pro zisk, ne pro sportovce. Vadilo mi také, že za antiky byly jen záležitostí mužů. Měli si vzít trenýrky a pustit ženy dovnitř, nebylo to fér," pravila v Aténách.
Mluvit otevřeně se nikdy nebála. A nezměnila jen tenis. Stala se bojovnicí za práva menšin. Jako první sportovní hvězda otevřeně promluvila o své homosexuální orientaci.
Amerického prezidenta George Bushe loni otevřeně kritizovala, že brání uzákonění svazků osob stejného pohlaví. "V Evropě se věci dávají do pohybu, zatímco ve Spojených státech zůstává vše při starém," pravila Navrátilová na turnaji v Hongkongu.
Co o ní řekli jiní"Dala jsem volej a řekla si, že byl docela dobrý. Ale pak jsem se ohlédla doleva a viděla neuvěřitelný úder, který zahrála Martina." "Legenda i příjemný člověk. Jsem ráda, že ji mám v týmu." "Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl stát na stejné straně sítě jako ona. Ve 30 se cítím starý." |
A loni českým novinářům zase říkala: "Styděla jsem se za Československo, když to byl komunistický stát. Když se poměry změnily, byla jsem pyšná, že odsud pocházím, a taky na to, že jsem Američanka. Ale teď se člověk skoro stydí za Ameriku, protože máme prezidenta, který si myslí, že je kovboj."
Letos po Wimbledonu zase Bushovi vzkázala: "Ukončete válku v Iráku! A těch osmdesát miliard dolarů, co nás tahle válka ročně stojí, dejte na vzdělání nebo na léky pro chudé v Africe."
Stala se symbolem ženské tenisové profesionality a dlouhověkosti. Svůj oblíbený sport zatraktivnila útočným stylem. Nikdo před ní nechodil tak rád k síti. Vždy byla posedlá touhou vyhrávat. Už v 10 letech řekla svému otci po tréninku na řevnických kurtech: "Vyhraju Wimbledon."
Za 12 let to dokázala, poprvé triumfovala na nejzamilovanějším turnaji. V zahraničí jí většinou věnovali víc pozornosti než doma. Tam její rozlet ztěžovali nevýznamní funkcionáři a jejich pomluvy. Třeba že neodevzdává všechny odměny v dolarech.
Chtěli omezit její účast na turnajích. Tenis byl považován za buržoazní sport. A mít doma tenisovou jedničku bylo politickou chybou. Proto v roce 1975 v Americe zůstala.
Funkcionáři nezapomněli odsoudit její emigraci jako hanebný zrádcovský čin. A když tři roky poté vyhrála svůj první Wimbledon, noviny o jejím triumfu mlčely.
Tisíce lidí tenkrát odjížděly k západním hranicím a přenos sledovaly na západní televizi. Pro většinu Čechů zůstane napořád tou jejich Martinou.
"Amerika mi dala přátele a svobodu, ale na rodnou zem nikdy nezapomenu," říká osmačtyřicetiletá Navrátilová.
