Letos vyhrála na US Open víc zápasů, než při všech sedmi svých předchozích startech na Flushing Meadows. Po posledním grandslamu sezony si upevní pozici v Top 30.
Ve Wimbledonu zdolala Strýcová čínskou hvězdu Li Na i Dánku Wozniackou. I proto si teď ve 3. kole v New Yorku může věřit taky na Kanaďanku Bouchardovou, která na grandslamech v roce 2014 dokráčela vždy aspoň do semifinále.
Drobné Češce k životní formě pomáhá i duševní kázeň. Kdysi na dvorcích zuřila, nadávala, házela raketou. Teď si - aspoň většinou - dovede poručit: Nevypěníš! Snáz udrží koncentraci.
Kde se ta změna vzala? "Člověk si to musí odžít," uvažuje. "Třeba jsem dřív nebyla dost zralá... Ale hlavně ze mě v článku nedělejte nějakou filozofku, jo? To přece nejsem!"
Pomáhá vám někdo s krocením vášní?
Pracuju s psychologem. Ale na kurtu jsem pak stejně sama. Emoce přicházejí a nikdo se s nimi za mě nepopere. To si musím v hlavě urovnat já. A funguje to, tak proč se v tom ještě nezlepšit? Momentálně už jsem na úrovni, kde je hlava strašně důležitá. Tenis umí hrát úplně každá, ale být odolná psychicky, je ještě větší umění.
Je to váš největší pokrok za poslední roky?
Jeden z velkých. Myslím, že i tenis jsem začala líp hrát. Ale nechci rozhlašovat, že jsem megaodolná. Snažím se na tom pracovat. Potřebuju někdy vybuchnout, to ke mně patří. Někdy praštím raketou, někdy zakřičím. Jenže musí to mít svou míru, musí to pro mě mít i pozitivní efekt.
Jste i v soukromí klidnější?
To zas ne, jsem často hektik. I když taky jsem se změnila. Jak bych to řekla? Jsem ráda sama. To dřív nebylo. Lidi potkávám stejně každý týden po turnajích. Teď se klidně zavřu do pokoje, jdu sama na večeři.
Znamená pro vás hodně, že jste po wimbledonském čtvrtfinále i tady "potvrdila nasazení"?
Jsem vděčná za každý vyhraný zápas. Nasazení ukazuje, že hraju celý rok dobře. Jenže potvrdit to pak na grandslamu, je těžké. Že jsem porazila Niculescu, i když jsem nepředvedla svůj nejlepší tenis, že jsem vyhrála bojovností a byla ochotná nechat tam všechno, je pro mě strašně důležité do dalších kol i turnajů.
Po US Open znovu vystoupíte na žebříčku výš. Tušíte, kde je váš limit?
To nevím, jsem unlimited! (smích) Tohle je pro mě nová situace, nové prostředí. V tenise je důležitá stovka, celý život se pohybuju kolem 50., 60., 70. místa, což je taky super. Jenže teďka je to… Tak nějak fajn. Už jsem taky přemýšlela o svém limitu. Vím, že můžu zlepšit spoustu věcí. A to je moc dobře. To znamená, že můžu jít dál. Pořád mám cíle pro tenhle rok i na příští sezonu. Až uvidím, že už se nemůžu zlepšovat, tak skončím.
Neříkáte si někdy: Já pako, proč jsem na tohle nepřišla už dávno?
Ne. Měla bych snad mít výčitky? Na svém sebeovládání jsem pracovala dlouho, byť ne tak intenzivně jako teď. Asi jsem měla udělat některé věci jinak. Líp. Dřív. Chtěla jsem, ale možná kolem mě nebyli ti správní lidé… Možná jsem chtěla, ale šla jsem na to blbě. Třeba jsem nebyla ještě zralá.
Musíte si do toho stadia dospět? Odžít si to?
Asi jo. Cestou na zápas s Niculescu jsme seděli hodinu v zácpě. Přijela jsem pozdě na rozehrávku. Dřív bych jančila. Teď jsem zůstala klidná. Tohle si vážně člověk musí odžít, nasbírat zkušenosti. Taky už hraju asi jedenáctou sezonu. Už vím, co a jak.
Taky vám zjevně svědčí spolupráce s koučem Jeromem Adamcem. Souhlasíte?
Naprosto! Jsme úplně rozdílné osobnosti. Někdy si nerozumíme, dost se hádáme. Se mnou je to na bednu určitě a s ním někdy taky. Ale pomáhá mi hrozně moc, jsem mu za to vděčná.
