Jeho kariéra je kontrastem mezi tím, co by mohl dokázat - a co mu jeho zpupná povaha dovolí. Byl juniorskou světovou jedničkou, má nadání na tituly z grandslamů i pozici ve světové desítce, ale ve skutečnosti byl na žebříčku nejvýš třináctý a na „majorech“ došel nejdál do čtvrtfinále.
Jistě, Kyrgiosovi je pořád teprve 22 let. Má dost času na to, aby toho ještě spoustu vyhrál. Sám ale tuší, že s jeho přístupem to nebude jednoduché.
„Nejsem takový profesionál, jakého tenis potřebuje,“ tvrdí ve své zpovědi na webu PlayersVoice.
„Normální život vedu, jen když jsem doma. Trávím čas s rodinou, hraju Call of Duty s kamarády, jsem dítě jako každý jiný,“ popisuje. „Jenže je to taky čas, kdy se čeká, že budu trénovat, chodit do posilovny a pracovat na mentálním aspektu mé hry.“
Touha dřít na sobě a dostat se až na úplný vrchol však Kyrgiosovi chybí.
Tenis? Jen trefujeme míč přes síť
Naplno si to uvědomil před dvěma lety. Tehdy mu umřela babička Julianah, k níž měl úzký vztah. Netrávil s ní však tolik času, kolik by si představoval - a viní z toho právě tenis. „Pořád mě to trápí,“ přiznal. „Upřímně? Od té doby, co umřela, jsem tenisu nedával tolik, kolik bych měl.“
Po její smrti si nechal spolu s bratrem vytetovat číslici 74, tedy věk, kdy babička zemřela. „Pokaždé mě bolí, když se na to podívám. Vzpomínám na ty skvělé časy a uvědomím si, jak moc mi chybí. Ta bolest tam pořád je.“
V těch chvílích si nejvíc uvědomuje, že tenis není na světě to nejdůležitější. „Je to jen hra. Trefujeme míč přes síť.“
Euforie, kterou zažil při prvních zkušenostech na okruhu, už ho opustila. Poučil se. Když letos zemřel jeho dědeček, z pár turnajů se odhlásil. Potřeboval být doma.
Když mám správně nastavenou hlavu, jsem neporazitelný
To však neznamená, že by pro něj tenis neznamenal nic. Naopak! „Miluju výhry. Ať už jde o šachy, Call of Duty nebo tenis, nesnáším porážky a rozzlobím se - jak jste si už možná všimli - když cítím, že nenaplňuji svůj potenciál.“
Právě tím Kyrgios, který se příští víkend představí na Laver Cupu v Praze, diváky nejvíc dráždí. Často se na kurtu vzteká, hádá se s rozhodčími, neštítí se urazit diváky ani soupeře. Některé zápasy dokáže odchodit, to když v sobě nenajde dostatečnou motivaci. Méně atraktivní bitvy na menších kurtech ho nevybudí, to v zápasech proti nejlepším ze sebe dostane maximum.
Však také s členy Velké pětky (Djokovič, Federer, Nadal, Wawrinka, Murray) má zápornou bilanci jen s Murraym, což je ohromující bilance. Letos dokázal dvakrát v krátké době po sobě porazit Djokoviče, v Cincinnati zase zastavil Nadala. „Když mám správně nastavenou hlavu, jsem neporazitelný,“ tvrdí sebevědomě.
Uvědomuje si však, že takový přístup není nejlepší. Když v 1. kole US Open prohrál s krajanem Millmanem, kál se: „Nejsem dost dobrý pro svého kouče (Sebastian Grosjean). Zaslouží si někoho lepšího.“
Že jsem arogantní a neuctivý? To se ani neblíží pravdě
Kyrgios přiznává, že tenis nemiluje a radši má basketbal, v němž měl slušně rozjetou kariéru, než se ve 14 letech rozhodl pro tenis. Postěžoval si také, jak ho tenis připravil o veškeré soukromí, na němž si přitom zakládá.
Jak těžko se mu o sobě čte, že je „arogantní a neuctivý“. „Nic z toho se pravdě ani neblíží. Každý, kdo se mnou strávil nějaký čas, by vám řekl to samé,“ tvrdí Kyrgios.
Navzdory všemu, co mu na tenisovém životě vadí, je odhodlaný dál svádět boj mezi údělem profesionálního sportovce a touhou po normálním životě. Doufá, že se mu povede brzy vyléčit zraněnou kyčel a rameno a naváže na povedené výsledky, kterých (nejen) letos dosáhl.
Pokud spolu s tělem vyléčí i mysl, může ještě dokázat velké věci.
