Jindy tichá ulice Church Road zase žije svým každoročním letním rituálem. Tisíce fanoušků žene touha vidět tenis na Wimbledonu a vydrží kvůli tomu čekat hodiny.
Paní Wilsonová je v davu výjimkou, jinak tu vládne mládí. Spousta teenagerů má ještě vlasy sčesané do punk stylu fotbalisty Davida Beckhama, ale jak říká jeden z nich: „V Anglii teď máme Henmánii. Čekáme, že Tim Henman vyhraje.“ Opřená o zeď sedí Caroline Leppardová, jedenadvacetiletá studentka z Croydonu.
Před branami Wimbledonu kempuje už posedmé a letos tu stráví celé dva týdny. Aby měla v pondělí místo při zahajovacím zápase na centrálním kurtu, rozložila stan už v pátek v devět večer.
Dostat se na Wimbledon je otázkou vůle, ale i štěstí a společenského postavení. Členové zdejšího All England Clubu mají až do smrti na každý den vstupenku zdarma a „obyčejní“ lidé mohou doufat při národní loterii. V té však lístek vyhrajete tak jednou za život.
Pořadatelé vás také mohou pozvat do královské lóže. V pondělí tam seděl zpěvák Cliff Richard a včera zase velvyslanec Nepálu. Zraněný loňský vítěz Chorvat Ivaniševič místo sebe poslal otce.
Vlajky britské, australské, ale i belgické či z Jižní Afriky. Poslouchá se rádio, vykládají karty nebo čtou noviny. Život ve frontě na vstupenky je zvláštní. Lidé se smějí, i když naspali pár desítek minut a vědí, že se na ně jen těžko dostane.
Pokladny Wimbledonu obvykle otvírají dopoledne po desáté. Každý den jde do prodeje přibližně pět set lístků na centrální kurt a kurt číslo jedna. Doufajících jsou tisíce. Pokud jste tu byli přes noc, máte slušnou šanci. Jinak ne. Přesto nadšenců stále přibývá.
Šest tisíc vstupenek totiž ještě bude prodáno na vedlejší kurty a odpoledne je možnost za nižší cenu získat stovky vrácených. Ne každý totiž stráví ve Wimbledonu celý den.
„Na vrácené lístky uvidíte ještě čtyři hodiny dobrého tenisu,“ radí jeden ze dvou stovek organizátorů kontrolujících pořádek v řadě. I oni tu jsou přes noc, ale spát nesmějí.
Ten ochotný pán se jmenuje Alan a ukazuje nově příchozím konec fronty. Nejprve říká „přesně tady“, po pěti minutách už „támhle“ a za čtvrt hodiny „půl míle odsud“.
Lidé přicházející od nedaleké stanice metra Southfields pomalu přestávají chodit pěšky a berou si taxíky. K branám vedou dvě řady, každá už má několik kilometrů.
Ti vzadu už se vzdali naděje na to, že uvidí Henmana, ale stále věří, že se alespoň dostanou do areálu. A když ne? Přijdou zase zítra.
