Nastoupila na nejslavnější z turnajových kurtů, poprvé v kariéře se vydala do centrální arény Philippa Chatriera. Jenže místní antuka k ní přátelská nebyla. Nejen metaforicky, ale doslova, Barbora Strýcová na ní párkrát i nepříjemně uklouzla.
Den blbec? „Ne, tak to nechci nazývat. Za všechno si můžu sama. Pěkně mě to štve,“ pronesla a doplnila i ostřejší výraz, který její situaci ilustroval výstižněji.
Co se od stavu 4:2 zlomilo?
Hrála jsem celkem dobrý tenis, tahaly jsem se, ale sama sebe jsem dostala do takovejch sr... Pak už z toho nešlo vyjít. Nebyla jsem dostatečně trpělivá. Sice jsem ji hned brejkla ve druhém setu, ale pak jsem si úplně trapně prohrála servis. Házet na sebe tady špínu je hezké, ale měla jsem být trpělivější a nedokázala jsem to. Byla jsem v podstatě trapná.
Co ve chvílích, kdy vše hraje pro soupeřku, vlastně můžete dělat?
Zarazit se to dá precizní hrou. Měla jsem nahraný brejkbol a bekhend po lajně jsem dala tři metry do autu. Úplně zbytečně. Musím být pečlivá a pracovat každý balon, což já vůbec nebyla. Tohle jsem nezvládla. Bylo to blbý.
Ani bouchnutí raketou nepomohlo, že?
Jsem emotivní člověk a frustrace tam byla, snažila jsem se ji ze sebe vyndat. Ani to nefungovalo. Takže to bylo takové zbytečné.
To je na tenise možná ze všeho nejtěžší, ne? Jste na kurtu sama a v krizi nikdo jiný k ruce není.
V tenise to tak je. A taky je hrozně moc krutý v tom, že se strašně rychle zapomíná. Turnaje jsou každý týden – někdo ho vyhraje a za chvíli o tom nikdo neví. Po zápase smích, za tři hodiny je konec, jde se na druhý zápas a po něm přijde smutek... Ale dneska bych ani tolik nesmutnila, jsem na sebe dost naštvaná.
Vy na prohry zapomínat umíte?
Ne, v tom dobrá nejsem. Bude mě to trápit dlouho. Pojedu domů a budu dělat jiné věci než bouchat do balonů. Je taky dobré si z toho něco vzít, i když momentálně nevím, co přesně. Ale s odstupem času si popovídáme s trenérem.
Už víte, co vás čeká do Wimbledonu?
Hraju v Birminghamu a v Eastbourne. Na trávu se moc těším.
