Co se honí v hlavě mámy v okamžiku, kdy její dítě vyhraje Wimbledon? Jsou to i vzpomínky na dceřino narození, na její první krůčky a první tenisové pinkání?
Jindřiška: Po posledním, vítězném míčku si dáte ruce před obličej a radostí jenom brečíte. A pak se dostavil přesně ten moment, o kterém mluvíte.
Co se vám vybavilo?
Jindřiška: Před očima se mi odvíjel Markétin život od nejútlejšího dětství, kdy byla malá holčička, potom někde pinkala, pak hrála první turnaje... Vybavily se mi situace, na které jsem si celých čtyřiadvacet let, co je Markéta na světě, nikdy nevzpomněla. Nevím, které hormony z obrovské euforie tohle způsobují. Teď s půlročním odstupem bych řekla, že se mi celé léto zamlžilo a budu si muset wimbledonské finále pustit znova, protože si ho pořádně nepamatuju.
Počítala jsem každou minutu, než finále začne. A když začalo, neměla jsem odvahu pustit televizi.
