A ani chvíli nepůsobil otráveně. Usmíval se. Vřele se zdravil se známými. Nikoho neodmítl.
Těžko se divit, že ho Indové zbožňují. Nejenže ve čtyřhře a mixu vyhrál celkem sedmnáct grandslamových titulů - ale rovněž je velice příjemným a zábavným společníkem.
Ve 42 letech navíc stále patří k elitním deblistům. Ukázat to chtěl i v sobotu, kdy se v atraktivní čtyřhře v rámci Davis Cupu utkal s Radkem Štěpánkem, po jehož boku dobyl dva grandslamové tituly.
„Je to můj velmi blízký přítel. A sportovec, k němuž mám obrovský respekt,“ říká tenista, který v deblu mužů vystřídal už 102 partnerů - ale těžko se divit, že Češi mezi nimi mají výjimečné místo.
I proto je tento Davis Cup speciální, že?
Vztahy, které jsem měl s Čechy, byly fenomenální. Martin Damm (bývalý spoluhráč a nyní Paesův kouč) a Radek říkají, že bych měl mít napůl české občanství. Byla by to pro mě velká čest.
Ve čtyřhře mužů jste vyhrál osm grandslamů, pět z toho s Čechy. A teď musíte hrát proti nim. Jaké to je?
Mé přátelství s Radkem je jako bratrství. Tenis je jen jeden z jeho aspektů. Rozumíme si, podporujeme se v životě. Čtyřhra mezi námi bude výjimečná. Bude to hodně vyhecované. A bude to nelítostný duel, až se s Radkem utkáme. Ale ať se stane cokoliv, ať vyhraje kdokoliv, náš vztah zůstane velmi silný. Tohle bude něco, co si užiju.
Trénuje vás Martin Damm, s nímž jste ovládl US Open 2006. Co vás dalo zase dohromady?
Jsem opravdu rád, že mám Martina jako kouče, jsme si opravdu blízcí. Je pro mě taky jako bratr, velmi dobře si rozumíme. Máme opačné způsoby myšlení, což je pro mě hodně důležité, abych se na túře naučil zase něco nového. Hraju už 27 let a je velmi důležité, abych se pořád zlepšoval. Jsem student tenisu i života. Chci se pořád něco učit.
Proč máte Čechy tak rád?
Vybrat si partnera do deblu nebo do mixu není jen tak. Vždycky si předtím o hráčích hodně zjišťuju. Češi pracují tvrdě, jsou skromní a mají suchý humor. Já se taky snažím tvrdě makat, mám to v rodině. Můj otec hrál pozemní hokej, získal bronz na olympiádě v roce 1972, máma hrála basketbal. Dřeli jsme, a proto se s Čechy ztotožňuju. Byl jsem několikrát v Praze, mám rád Staré Město, Hrad, architekturu. Jsou tam jedny z nejkrásnějších staveb na světě. Ale byl jsem i v Prostějově, v Příbrami a dalších částech země. Je to výjimečný vztah. Na světě je milion sportovců, kteří chtějí vyhrát aspoň jeden grandslam či mistrovství světa. Ale vyhrát tolik grandslamů s Čechy je pro mě úžasné.
Často vyzdvihujete i Martinu Navrátilovou, s níž jste vyhrál dva tituly v mixu. Čím vás ovlivnila?
Hodně lidí zná naši historii s Martinou z kurtů. Ano, je to velká šampionka. Ale taky to je moje drahá přítelkyně. Jsme si velmi, velmi blízcí. Je to moje důvěrnice. Stejně jako Radek, Martin nebo Martina Hingisová (Paesova současná spoluhráčka). Když se na ty hráče podíváte, tak je hodně, co se od nich můžete naučit.
Můžete se podělit?
To je tajemství (smích).
Umíte něco česky?
Jo, mluvím docela dost. Dobrý, jedem. Ahoj, jak se máš.
Jaký je recept na vaši tenisovou dlouhověkost?
Jednoduchý – tvrdá práce. To je můj životní styl. A taky chci pořád objevovat nové dimenze hry. Dříve mě trénoval Rick Leach, což byl skvělý kouč, ale hlavně na servis a voleje. Jenže čtyřhra se změnila, důležitá je teď taky hra od základní čáry, takže mi došlo, že potřebuju někoho, kdo rozumí lépe technikám delších výměn od základní čáry. Celou kariéru se snažím zlepšovat, abych byl napřed oproti ostatním. I teď.
Zažil jste i těžké časy. Letos se probírá váš soud s bývalou partnerkou o péči o dceru. Jak se perete se slávou a propady?
Každý si prochází pády a vzestupy. Když jste nahoře, nesmíte moc podléhat euforii. A když padáte dolů, tak je dobré se snažit nespadnout až na dno. Když si přečtu špatný článek, když se do mě někdo obouvá, odehraju špatný zápas, když mi není úplně dobře, když se něco děje mimo kurt, zkrátka jakmile přijde těžká situace, tak se prostě snažím dělat to nejlepší, co můžu. Mám několik pravidel, na něž se koncentruju. Zaprvé: nesoudit ostatní. Zadruhé: soustředit se na důležité věci. A zatřetí: řešit jen to, co můžu ovlivnit. Co nemůžu ovlivnit, to neřeším. Neovlivním třeba, co napíšete. Je to jednoduché.
Co je teď vaším největším cílem? Olympiáda v Riu?
Ano, to je obrovský cíl. Už to bude moje sedmá olympiáda. Když jsem získal bronz v Atlantě 1996, bylo to pro Indii dost důležité. Ukázali jsme, že dokážeme vyprodukovat medaili i v individuálním sportu. Od té doby uběhlo dost času. Už hraju dlouho, ruce, nohy a záda by vám to řekly, ale makám na tom, abych se udržel fit fyzicky. I psychicky se cítím skvěle. Přál bych si, aby Rio bylo už za měsíc.
A co bude po Riu?
Uvidíme. Žiju ze dne na den. Chci si tenis užívat co nejdéle a mít z něj radost. Dokud to půjde a budu mít šanci vyhrávat grandslamy, tak chci hrát.
Zkusil jste si i filmovou kariéru v Bollywoodu. Už se ozval i Hollywood?
Ve středu zrovna volali, ale dám vám vědět, až to přijde (smích).
Ve vašem bollywoodském debutu Rajdhani Express jste hrál akčního hrdinu. Sedí vám taková role?
Jasně. Chci hrát akční scény sám, nechci mít za sebe dabléra. Jsem sportovec, jsem fyzicky zdatný a je úchvatné skákat z domů a řídit motorky v přeplněných ulicích Bombaje. Rád tím ohromuju sám sebe.
Jak jsou ty role odlišné od Leandera?
Hodně. Leander je pokorný, klidný a nenápadný, ale na plátně je všechno jiné. 27 let jsem v tenise sám sebou. Vžít se do nové role je zajímavé.
Láká vás herectví i po sportovní kariéře?
Důležité bude, jaká bude nabídka. Ale když přijde dobrý film, dobrá nabídka, tak proč ne?
