V Austrálii vyhrál Djokovič, v Paříži vy. Vkročili jsme do srbské éry?
Snad. Ještě než jsem vstoupila na kurt, myslela jsem na to. Opakovala jsem si: Novak to taky dokázal. Proč bych to neměla svést i já?
Inspiroval vás i pohled na bývalou jedničku Heninovou, která finále sledovala přímo na stadionu?
Když jsem ji zahlédla, měla jsem radost. Napadlo mě, že bych mohla být pro tentokrát jako ona.
Přiznejte, byla jste před finále nervózní?
Určitě. Je před vámi poslední krok, který strašně chcete dotáhnout. Nějaké zkušenosti už však přece jen mám. Ve finále grandslamu jsem byla potřetí. Proto jsem se s tlakem vyrovnala snáz.
Říká se: Když poprvé vyhraješ grandslam, změníš svůj pohled na sebe jako na tenistu. Platí to i o vás?
Ne, to asi ne. Je pro mě těžké popisovat, co teď cítím. Už odmala sníte o tom, že jednou nějaký grandslam vyhrajete. Tvrdě kvůli tomu dřete. Tohle je odměna.
Když jste v lednu prohrála finále Australian Open, plakala jste. Byl to moment, který vám paradoxně pomohl k pařížské výhře?
Rozhodně. V Austrálii to pro mě byla ohromně těžká prohra. Hodně nocí jsem pak kvůli tomu nespala. Ale poučila jsem se.
Naučila jste se být na kurtu i zlá a drsná jako tenisový zabiják?
Zkouším to. O tomhle je však daleko snazší mluvit, než se to skutečně pokusit realizovat. Nicméně – pokud chcete vítězit, musíte být na kurtu zabiják.
