Měl našlápnuto na skvělou tenisovou kariéru. Rodák z Jablonce nad Nisou Jan Stočes byl svého času sedmým nejlepším světovým juniorem ve dvouhře a dokonce druhým na světě ve čtyřhře, ale v tu dobu jeho rozlet do velkého světa tenisu rázně ukončilo vážné zranění zad. Svého milovaného sportu se však nevzdal, dal se na trenérskou dráhu a vyplatilo se mu to: vedení tenisové asociace ATP ho vyhlásilo deblovým trenérem roku 2017.
„Ta vzpomínka na to období a zranění je pořád velice bolestivá. Přirovnal bych to, jako kdyby vám zničehonic někdo sebral milovanou práci. I proto mě to k tenisu táhlo dál, dal jsem se na koučování a jsem určitě strašně rád, že se mi daří,“ tvrdí 41letý Jan Stočes, šéftrenér LTK Liberec, pod jehož koučingem se 35letý Polák Lukasz Kubot stal v páru s Melem vítězem slavného Wimbledonu, třikrát triumfoval na velkých turnajích série Masters 1000 a na nedávném Turnaji mistrů v Londýně došel až do finále.
Na jakém základě se takové ocenění od ATP udílí?
Je to cena od vedení této organizace pro trenéry, kteří přivedou pár ve čtyřhře mužů za kalendářní rok na první místo na světě. Letos jsme ji získali spolu s Danielem Melem, bráchou Marcela Mela, který hraje ve dvojici s mým svěřencem Lukaszem Kubotem a na turnajích je společně koučujeme. Spolupráce v tomhle týmu funguje stoprocentně, respektujeme se, absolutně ve všem jsme si sedli a přináší to výsledky.
Dosáhl jste určitého trenérského vrcholu, co to pro vás aktuálně znamená?
Beru to jako ocenění za celoživotní práci v tenise. Začínal jsem od úplných začátků, pracoval jsem s mládeží, pak na té nejmenší profesionální úrovni a přes turnaje sérií Futures a Challenger jsem se dostal až do ATP, kde se mi teď podařil tento úspěch. Je to pro mě obrovské zadostiučinění za moje snažení v trenérské roli.
Jste v relativně mladém trenérském věku, jaké další mety jste si vytyčil?
Vzhledem k tomu, že jsem musel s tenisem jako hráč skončit v mladém věku, tak trénování se věnuju už dvacet let, což je docela dlouho, protože bývalí tenisté většinou začínají s koučování až dlouho po třicítce. Přesto mám určitě pořád motivaci, která má u mě dvě hlavní strany. Jedna z nich je dál pokračovat na profesionálním okruhu ATP, zatím určitě neopustím světový tenis, protože s Lukaszem Kubotem i bratry Melovými jsme se domluvili na spolupráci i na příští rok. A k tomu jsem si přibral ještě singlistu Litevce Berankise, který se vrací do tenisu po zranění.
A ta druhá stránka?
To je Liberecký tenisový klub. Už plno let se snažíme vytvářet co nejlepší možné podmínky pro mládež a naším i mým velkým snem je vychovat v budoucnu v Liberci nějaký talent, se kterým bych třeba mohl cestovat jako trenér na tom nejvyšším světovém okruhu ATP. Myslím, že se to jednou stane, protože naše základna začíná být velmi široká a už máme třeba výborné mladší žactvo. Prvotním cílem je dostat někoho z nich do české mládežnické reprezentace a jednou chceme najít a vychovat nástupce Martina Damma, nejslavnějšího libereckého tenisového odchovance (vítěz čtyřhry na US Open - red.). A také bych chtěl ještě někdy trénovat i českého hráče, protože jsem vlastně na té nejvyšší úrovni trénoval jenom samé cizince...
...nabízí se hráč vašeho LTK Liberec Roman Jebavý, který je ve světovém deblovém žebříčku na 58. místě.
Člověk nemůže nic vyloučit. Romanovi zatím spíš pomáhám nějakými radami, on vlastně na můj popud zakončil kariéru dvouhry a začal hrát výhradně čtyřhru, protože v ní má podle mě obrovský potenciál a může se v ní dostat do špičky, do které se začíná probojovávat. Máme z toho velkou radost, že je takhle vysoko hráč našeho libereckého klubu.
Když jste před sedmi lety začal jako trenér spolupracovat s Kubotem, byl tehdy v roce 2010 ve své kariéře nejvýše v žebříčku dvouhry ATP na 41. místě. Také jste mu tehdy doporučil věnovat se jen deblu?
V tu dobu se zranil, musel na dvě operace a bylo to obrovské rozhodnutí, jestli opustit tu dvouhru, která je samozřejmě prestižnější, nebo jít jen do čtyřhry. Z fyzického hlediska a turnajového vytížení je extrémně náročné hrát ve špičce dvouhry i čtyřhry, v podstatě je to skoro nezvladatelné. A ukázalo se, že to naše rozhodnutí pro debla bylo určitě správné, protože se to teď těmi velkými úspěchy vrací.
Čí to byl nápad dát Kubota do hromady s Brazilcem Melem?
Musím říct, že můj. I v tomhle se ukazuje, že role kouče není jen v tom, aby byl zodpovědný za to, co se děje v těch zápasech na kurtu, jestli má jeho svěřenec hrát víc forhend nebo bekhend. Musí se snažit nasměrovávat toho svého hráče třeba i k vytvoření nového páru, který spolu může fungovat nejenom po sportovní, ale i po lidské stránce. Je třeba si uvědomit, že ti tenisté spolu tráví několik měsíců v roce pořád spolu, je to vlastně takové malé manželství, ve kterém musí být na cestě k úspěchům soulad.
Jakých trenérských úspěchů si kromě deblových triumfů Kubota ceníte nejvíc?
Nejvíce toho, že se můj hráč Němec Rainer Schüttler dostal ve Wimbledonu v roce 2008 do semifinále dvouhry. Připomněl bych i spolupráci s Danaiem Udomchokem z Thajska, který vyhrál asijskou olympiádu, což je tam obrovská sportovní událost. Dlouho jsem koučoval i Tchajwance Yen-Hsun Lua, který je dodneška v první stovce dvouhry ATP a vedl jsem i dalšího Němce Benjamina Beckera.
