Hingisová: Nejsem stará. Jsem středního věku

  • 11
Herzogenaurach - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Malý chlapeček s raketou v ruce se vyptává: "A kolik je té Hingisové?" "Pětadvacet." "Tolik? To už je stará!" vypoulí udiveně oči. Tenistka, která platila za geniální tenisové dítě, beseduje v sídle Adidasu se zaměstnanci firmy i s potěrem z místní tenisové školy. Tři roky nehrála turnaje, teprve letos v lednu se vrátila.

Pro nejmladší děti je ženou z dávné generace. "Cože? Já že jsem stará?" rozesměje se.

V německém Herzogenaurachu poskytla pětinásobná grandslamová šampionka i rozhovor deníkům MF DNES a Sport.

Jak to tedy je, Martino? Nepřipadáte si na tenisových turnajích stará?
Už mi není sedmnáct a ještě mi není třicet. Jsem někde uprostřed. Střední věk.

Kim Clijstersová, která je o tři roky mladší než vy, letos oznámila: Poslední dvě sezony a dost. Jak dlouho budete hrát vy?
Nechci si určovat žádný časový limit. Člověk něco plácne, a pak to nedodrží... Uvidím, jak si budu stát výsledkově a tělesně. Ale nejméně dva tři roky bych ráda vydržela.

Když jste nesměla hrát, přiznávala jste: Chybí mi tenis. Co vám chybí teď?
Někdy výdech, privátní život. Pár dní si odpočinete a musíte jet dál, jinak ztratíte fyzičku a cit pro balon.

Přesto říkáte, že si život užíváte. Ani jednou jste za posledních šest měsíců nechtěla zahodit raketu?
To by přece byla blbost.

Ani ranní vstávání na často jednotvárné tréninky vám není proti mysli?
Ne. Vlastně jen jednou jsem si letos říkala: toho stresu je příliš. Tehdy jsem v sobotu dohrála v Berlíně s Mauresmovou, ve čtyři jsem vyjížděla z hotelu a se složitým přestupováním cestovala osm hodin do Říma, kde mě už v pondělí čekal další zápas. Což bylo docela tvrdé.

Změnily se během vaší nepřítomnosti vztahy na profesionálním okruhu? Hráčky si stěžují, že je plný egoismu, kamarádství tam prý neexistuje.
Nevím, jestli tam někdy bylo. Teď je ve hře víc peněz, je to větší showbyznys, větší tlak, máte víc povinností. Ani nezbude čas popovídat si s ostatními. Máte jen svůj okruh lidí, uvnitř kterého se pohybujete.

Kdysi vás přetlačily sestry Williamsovy. Teď Serena tloustne a nehraje, zatímco vaše tělo drží. Příjemné zjištění, že?
Určitě. Když jsem se vracela, věděla jsem, že tenis jsem hrát nezapomněla. Jen jsem se bála, jestli moje tělo vydrží fyzicky, hlavně na betonech.

Co pro to děláte?
Třeba včera jsem s mamkou běhala dvě a půl hodiny po horách.

V tom úmorném vedru?
No, měla jsem toho plné zuby. Jen setrvačností jsem běžela pořád dál, nahoru dolů. Ale tak jsem trénovala vždycky. Venku, v horách, na kole. Ne ve fitnessu, kde koukáte do blba.

Maminka je na vás stále stejně tvrdá?
Teď už na sebe musím být tvrdá hlavně sama, nemůže mě pořád někdo honit.

S přítelem Radkem Štěpánkem jste v červnu jako turistka prošla Prahu. Dlouho jste tam nebyla, že?
Asi čtyři roky. Bylo to nádherné vzpomínání. Zašli jsme na Václavák i tam, kde je orloj... jo, na Staré Město.

A dala jste si knedlíky?
Jasně, ty musely být – a taky palačinky.

Znám i lepší životosprávu...
Když jsem byla v Česku, nemohla jsem si je nedat. Ale těch pár dní stačilo. Ještě bych si na knedlíky zvykla a musela běhat po horách čtyři hodiny denně.

Dopřála jste si krátkou dovolenou i po Wimbledonu?
Až moc dlouhou. Vypadla jsem tam dřív, než jsem si přála.

Jenomže i pak jste zůstala v Londýně, jako Štěpánkova fanynka. Takže dovolená na tribuně?
Taky jsem si zašla na nákupy na Oxford Street. Nebo jsem joggovala ve Wimbledon Parku. A jednou jsme byli na večeři. Ale teď už zbývají jen dva týdny do dalšího turnaje. Je čas začít něco dělat.

Když jste fandila Radkovi, nekřičela jste v lóži tak hlasitě jako manželka Jonase Björkmana. Proč?
Ježíš.... Fakt? Možná proto, že tenisu rozumím a vím, co se ve vašem nitru na kurtu odehrává. Je lepší zůstat v hledišti klidný. Já bych také nechtěla, aby tam při mém zápase někdo dělal cirkus.

Asi se dokážete vžít do pocitů vašeho přítele, který držel v rukou postup do semifinále, ale přesto jej ztratil.
Ten poslední míč může být někdy hrozně daleko, každý jsme si to prožil. Ale pro Radka bylo neuvěřitelným úspěchem už to, že se dostal do osmičky.

Návrat z Londýna jste si zpestřili návštěvou finále fotbalového mistrovství světa. Komu jste fandila?
Francii. Byli jsme tam se skupinou Adidasu, taková jedna velká rodina – a Francie je tým Adidasu, všichni jsme za ním stáli.

Jenže Radek prý fandil Itálii...
Hmm, to je pravda. Když Francie to vyhrála nedávno... Tehdy v osmadevadesátém v Paříži jsem taky byla na stadionu. To byl ještě větší zážitek jen proto, že tehdy vyhráli domácí.

Dá se to porovnat s tím, co prožíváte na centrkurtu ve Wimbledonu?
To je něco úplně jiného. Na fotbale mi všichni hráči připadali strašně daleko, zvlášť když byli až za atletickou dráhou. Zidanův faul jsme vůbec nepostřehli. Ale stejně: být součástí toho kotle 70 tisíc lidí, to je něco úžasného. Na centrkurtu stojím vždycky sama. A každý divák tam vidí všechno.

Kopat penalty je podobné jako proměňovat mečbol?
Tak nějak. I když pár lidí mi říkalo, že líp než Švýcaři proti Ukrajině bych je kopla i já... Přesto jsem ráda, že šampionát Švýcarsko probudil. Lidé tam často své pocity skrývají. Najednou byli tak emotivní, že jsem to ještě nezažila.

Ani v hledišti fotbalového stadionu jste však neunikla pozornosti. Užijete si vůbec někdy anonymity?
I to se stane. Lidé rychle zapomínají, vždyť jsem tři roky nehrála.

Takže ve Švýcarsku se projdete v klidu po ulici...
... tam ne! Tam mě znají pořád. I když jsem nehrála, dělala jsem třeba reklamu na pračku. V Americe je to jiné, tam mají sportovců spoustu. Ale aby se po mně vůbec nikdo neotáčel, jsem snad ještě nezažila.

Během vaší tříleté přestávky v tenisu jste se zabavila vymýšlením interiérů svého domu na březích Curyšského jezera. Jaké jsou? Ultramoderní?
Kdepak, nic přemodernizovaného. Hlavně jsou jednoduché na údržbu. Nestála jsem o spousty závěsů a věcí, na kterých by se držela špína. Hygiena je pro mě důležitá. Stačí dvě hodiny úklidu a mám čisto.

Dům ve floridské Tampě jste už prodala?
Ne, pořád je můj. Zrovna tam na týden poletím, trénovat před turnajem v San Diegu.

Zbude vám ještě čas na vaši další vášeň, koně?
Skoro vůbec. Nejde to. Teď už je mým životem zase tenis.

Konec jezdeckým závodům?
Konec. Ještě bych někde spadla, jako tehdy před Roland Garros.

Jednoho koně jste měla i u babičky v Rožnově.
Sorentu. A je tam pořád. Ještě s ní skáču, i když je jí už patnáct let.

To je téměř koňskou babičkou.
Babičkou? No vidíte – a já se ji chystám poprvé připustit.

Jak slavná tenistka křtila firemní kurt u zlatého míče

H e r z o g e n a u r a c h - Obří zlatý míč "Týmový duch" zdobí sídlo firmy Adidas v Herzogenaurachu. U recepce stojí figuríny fotbalistů v německém, argentinském, francouzském a španělském dresu. Z aut některých zaměstnanců ještě pořád vlají německé vlajky. Ale tématem dne není fotbal.

Přijela tenistka Martina Hingisová. Dnešek si vyhradila na reklamní a mediální aktivity. Tentokrát ve službách společnosti, která ji obléká.

V restauraci vzniká improvizované pódium, Hingisová odpovídá na otázky dětí.

"Kde ses vlastně narodila?" zajímá blonďatou holčičku. "Na Slovensku. Ale vyrůstala jsem v Česku. Od osmi let jsem pak žila ve Švýcarsku. A potom vlastně na celém světě."

"A kolikrát jsi vyhrála Wimbledon?"

"Jen jednou. Bohužel."

Areál, kde sídlí vedení firmy, vznikl přestavbou z bývalých kasáren americké armády. Mezi nízkými budovami už stojí streetballový kurt, teď přibyl zbrusu nový tenisový dvorec. "Má podobný povrch, jaký mě čeká na turnaji v San Diegu," říká Hingisová a slavnostně jej otevírá. Čtvrt hodiny sama hraje, než se promění v trenérku místního potěru. "Netluč ty míče tak zvysoka. To si může dovolit Venus, ale ty nejsi tak velká," radí malé adeptce.

Rtuť teploměru šplhá nad třicet stupňů. "Čtvrt hodiny vás vedro ničí, pak si na něj zvyknete. Hlavně musíte hodně pít a zhluboka dýchat," ponouká Hingisová. Ještě autogramiáda a rychle do hotelu Ramada, za klimatizací a sprchou. Převlečena do elegantního úboru, který ve spolupráci s firmou vyvinula návrhářka Stella McCartneyová, přichází na dohodnuté rozhovory.

Dvacet minut je k dispozici německému Tennis Magazinu, stejně dlouhou dobu MF DNES a deníku Sport a na závěr slovinskému listu Delo. Z němčiny přechází do češtiny, pak do angličtiny. Jen chvíli přemýšlí, jak se česky řekne "pozornost", jinak hovoří řečí své matky naprosto plynule.

Tím její další den "v kanceláři" končí, chystá se domů. "Jak dlouho jste sem jeli z Prahy?" zajímá se. "Tři a půl hodiny? Tolik? No jo, když vám teď zavedli ten bodový systém."

Ani ve Švýcarsku se však nemůže Hingisová prohánět jako o závod. "Jakmile tam jedete o třicet kilometrů rychleji, berou vám řidičák. Bez pardonu." Hovoří snad z vlastních zkušeností? "No, jednou už jsem o něj taky přišla."  

Martina Hingisová zdraví diváky.


Tenis v roce 2024

15. - 28. 1. Australian Open, Melbourne
26. 5. - 8. 6. Roland Garros, Paříž
1. - 14. 7. Wimbledon
26. 8. - 8. 9. US Open, New York
12. - 17. 11. Finálový turnaj B. J. Cupu, Sevilla
19. - 24. Finálový turnaj Davisova poháru, Malaga