"Nelituju, i když si můžu stokrát myslet, že bych byl třeba jako hokejista nebo fotbalista ještě úspěšnější," usmívá se čtyřiatřicetiletý specialista na čtyřhru, který má na kontě celkem šestnáct vítězných turnajů na okruhu ATP.
Další už ale nepřidá, před časem se totiž rozhodl, že svoje putování z turnaje na turnaj definitivně odpíská. "Ještě na začátku roku jsem to neplánoval, ale někdy v dubnu se znovu ozvala moje záda a s nimi i starý problém. Končit musím ze zdravotních důvodů," vysvětluje.
Nevyřešila by vaše potíže nějaká operace?
Možná ano. Podobná mi před časem prodloužila kariéru o tři roky. Bavil jsem se s operatérem a on mi řekl, že by byla potřeba další stejného druhu. A nebo omezení zatížení a cestování. Tak jsem se nakonec rozhodl pro druhou variantu. Na nejvyšší úrovni se totiž s tímhle problémem hrát nedá.
To znamená, že tenis jenom určitým způsobem omezíte?
Je to tak, úplně končit ještě nebudu. Jenom už přestanu objíždět všechny turnaje ATP. Pořád se mě ale ještě bude týkat domácí extraliga. A pokud by se třeba příští rok objevila nějaká možnost hrát zápasy za některý zahraniční klub, taky bych se nebránil.
Přemýšlel jste někdy o tom, kolik času jste vlastně strávil cestováním v letadle?
A víte, že ano. Ale spočítat se to nedá. Kdysi jsem to zkoušel a před nějakými třemi lety jsem došel k číslu šest set. To je spousta času a také samozřejmě velká zátěž na zdraví. Když sedíte deset hodin v letadle, zkracují se vám svaly, takže se pak na vás neprojevuje jenom fyzická námaha ze zápasu, ale i z cestování.
Nebude vám teď takový kolotoč chybět?
Asi bude. Je pravda, že nejsem zrovna zvyklý být na jednom místě delší dobu. Na druhou stranu o cestování úplně nepřijdu. Dost často jezdím autem po republice. A možná se časem objeví nějaká nabídka trénovat zajímavého hráče, takže ve finále z toho kolotoče ani nemusím vypadnout.
Zatím mluvíte jen hypoteticky, nebo už se nějaká taková spolupráce rýsuje?
Nic až tak zajímavého a lukrativního se ještě neobjevilo. Navíc jsem neměl ani čas po něčem pátrat, rozhlížet se. Dodělávám rodinný dům, což zabere spoustu času.
Takže se nenudíte?
Já teda rozhodně ne. Nic sice nedělám, ale čas stejně pořád nemám. Teď momentálně mi opravdu největší část dne zaberou všechny věci spojené se stavbou domu - uhánění firem a lidí, stavební práce...
Leoš FriedlNarodil se 1. ledna, jako první dítě roku 1977 v Jindřichově Hradci. Vyrůstal v Dušejově, v mládí se začal věnovat tenisu, který dodnes hraje za Spartak Jihlava. Postupně se vyprofiloval v deblového specialistu, ve čtyřhře vyhrál 16 turnajů v ATP. K největším úspěchům patří prvenství ve smíšené čtyřhře na Wimbledonu 2001 po boku Slovenky Daniely Hantuchové. Jeho nejúspěšnějším parťákem byl František Čermák. |
Souvisí vaše potřeba postavit dům a někde se konečně zabydlet s neustálým cestováním po hotelích?
Určitě. Navíc jsem vyrůstal v Dušejově, na vesnici v rodinném domě. A nedovedu si představit, že bych bydlel jen v nějakém bytě.
V údajích o vašem rodišti stojí, že jste se narodil v Jindřichově Hradci. Tedy nikoliv na Vysočině, ale v jižních Čechách...
To je pravda, ale moje mamka pochází z Pelhřimova a taťka právě z Dušejova. V Jindřichově Hradci byli tenkrát za prací, a když mi byly tři roky, tak jsme se přestěhovali.
A zajímavé je také vaše datum narození - 1. ledna. Taky jste se stal předmětem soutěžení o nejdřív narozené dítě v novém roce?
Ne, tehdy to ještě takové nebylo. Ale je pravda, že jsem byl první právě v Jindřichově Hradci. Ani nevím, jestli za to tehdy naši něco dostali.
Proč jste si vybral zrovna tenis?
Vždycky jsem měl rád hokej, ale i další sporty. Dokonce jsme si tehdy s klukama říkali, že snad nemůže existovat sportovnější vesnice než právě Dušejov. Pořád jsme něco hráli - fotbal, hokej, tenis, nohejbal, volejbal... A proč právě tenis? Jednou jsem asi v osmi letech skončil na nějakém turnaji druhý a hned na to za dva dny se v místních novinách objevilo, že pořádají nábor do tenisu. Tak jsme se jeli s našima zeptat, no a už jsem pak jezdil do Jihlavy pořád.
Říká se, že dnešní děti už sport tolik nezajímá, že se mu věnují daleko méně než dřív. Souhlasíte?
Rozhodně, o tom není pochyb. I když na vesnicích je to asi pořád ještě celkem dobré. Ale jinak je v dnešní době spousta jiných lákadel. My jsme třeba sportovali proto, že jsme viděli možnost dostat se do ciziny a vydělat si na některé věci. Dneska se děcka usmějí na taťku a ten jim všechno koupí. Řeknou si: Proč bych měl dělat něco, co bolí, když si můžu pustit videohru a nebo počítač?
Často je ovšem sport také o příkladech a vzorech...
To ano, a pokud je to pravda, tak by u nás měly být příští rok tenisové školičky plné. Úspěchy Berdycha, Kvitové, fedcupového týmu... Lepší by to snad mohlo být už jen v případě, že by se nám povedl vyhrát i Davis Cup.
Pojďme se chvilku věnovat vašim úspěchům. Které z těch šestnácti vítězství vám v hlavě utkvělo nejvíc?
Nějaký jeden konkrétní turnaj asi nemám. I když vítězství v mixu ve Wimbledonu se jen těžko předčívá. A pak taky často vzpomínám na Kitzbühel, protože ten jsem vyhrál dokonce dvakrát a pokaždé s jiným partnerem.
A nějaká historka z vítězného Wimbledonu z roku 2001 vám v hlavě neutkvěla?
Možná to, jak jsme se s Danielou Hantuchovou dali dohromady. Ona tehdy byla strašně mladá, nikdo ji pořádně neznal a já jsem ji potkal v Paříži nějaké tři týdny před Wimbledonem. Zeptal jsem se, jestli někdy hrála mix a ona odpověděla, že ne, ale že to můžeme zkusit. No a nakonec jsme to vyhráli.
Vy jste měl vůbec poměrně velké štěstí na partnery. Podle jakého klíče jste volil?
Žádný klíč neexistoval. Ono to funguje tak, že lepší chtějí hrát s lepšími. Já jsem začínal s Tomášem Cibulcem, se kterým jsem strávil nějaké čtyři roky. Pak jsem určitou dobu hrál s více hráči, až jsem narazil na Frantu Čermáka.
Pořád se ještě s oběma vídáte?
Jasně, oba jsou skoro jako moji bráchové. Vždyť jsem s nimi trávil víc času než s vlastní sestrou. Jsme kamarádi a vždycky na konci sezony pořádáme ještě s dalšími kluky sraz. Hrajeme fotbal, hokej nebo třeba florbal, pak zajdeme na pivo. Je vždycky fajn se s nimi potkat.
Nikdy jste neměli ponorkovou nemoc?
Samozřejmě že jo, tomu se nikdo neubrání. V podstatě je to partnerství, jste v jednom kuse spolu. Chodíte společně na snídaně, obědy a večeře. Takže je jasné, že to občas zaskřípe.
Na druhou stranu se o svého spoluhráče můžete na kurtu opřít...
To je pravda. Někdy můžete mít slabší den a zatímco při singlu by to znamenalo jasnou porážku, ve čtyřhře to může ten druhý zachránit. Prostě vás z toho vytáhne.
I proto jste si zvolil jako specializaci čtyřhru?
Spíš proto, že nejde dost dobře kloubit singla a debla dohromady. Když se vám daří ve čtyřhře, tak nestíháte kvalifikace pro účast v singlu. Takže jste dobrý v jednom a ve druhém vám ujíždí vlak.
V roce 2005 jste také na krátkou dobu patřil do daviscupového týmu České republiky. Jak na tuhle epizodu svého tenisového života vzpomínáte?
Jenom v dobrém, přestože se nám tehdy ten zápas nepovedlo vyhrát. Jen mě mrzí, že se podobná šance neopakovala víckrát. Ještě aspoň jednou bych to chtěl zažít. Tehdy jsem byl nominovaný až jako náhradník na poslední chvíli, takže jsem ani neměl moc času vstřebat všechny dojmy a atmosféru.
Během všech těch let jste na kurtu potkal řadu předních světových hráčů. Který vám nejvíc utkvěl v paměti?
Asi Sampras a Agassi. To byli hráči, kteří inspirovali hodně tenistů. I já jsem si na ně hrál. Samozřejmě, že Federer překonal řadu rekordů, ale jak jsem ho potkával pravidelně nějakých deset let, tak si toho asi tolik neumím vážit.
