Postupující stáří a jím způsobené opotřebení myšlenkového aparátu ještě není na vině. Vždyť Agassimu bylo v dubnu sedmačtyřicet. Důvod se skrývá v jiné drobnosti. Poprvé se svou typickou „holubí chůzí“ ve Wimbledonu pohybuje svobodně. „Jako tenistu mě vodila ochranka nebo někdo z týmu. Teď se musím orientovat sám,“ líčí pobaveně a sám sobě se směje.
Djokovič jen musí doufat, že jeho rádce odpoledne trefí do lóže, aby jej mohl sledovat ve čtvrtfinále proti Tomáši Berdychovi.
Vše odpuštěno, pankáči
Agassi a Wimbledon. Láska a hněv. Story, jež bere za srdce. Prvně se hubený talent dostavil v sedmnácti. Mihl se a jako bludička a zmizel. Než se jeho trenér Nick Bollettieri stihl uvelebit na židli u jedné z menších scén, už zase mohl balit a pádit zpátky na Floridu.
Jeho chlapec podlehl Henrimu Lecontovi z Francie 2:6, 1:6, 2:6, prohlásil, že trávu nesnáší a že se do tradicemi poblázněného prostředí už nikdy nevrátí.
ON-LINEBerdych vs. Djokovič |
V zámoří o něm psali drsně: Nevychovaný fracek. Pankáč bez vkusu. Levný pasák. Dětinský trouba. Ale miliony fanoušků dlouhovlasého výrostka s džínovými kraťasy a divoce pestrými „ohozy“ milovaly.
Tři roky Wimbledon bojkotoval, i proto, že jej pořadatelé nutili, aby na jejich zelená jeviště nastupoval v převážně bílém oblečení. Až časem si uvědomil, že nikdo není dost velká hvězda na to, aby mohl ignorovat Wimbledon. V červnu 1991 překvapil hned několikrát.
1. Přiletěl.
2. Barevná nařízení dokonce předčil, když zvolil čistě bílý úbor.
3. Na kluzkém povrchu se prosmýkl do čtvrtfinále, kde smolně podlehl Davidu Wheatonovi.
O rok později se do Londýna nehnal. Místo přípravy hrál golf. Měl pro to vysvětlení: „Čím déle jsem trénoval na trávě, tím víc jsem se zhoršoval. Kazil jsem si švih a do mé hry se rozšířily pochyby.“
Do turnaje naskočil z voleje. Vyplatilo se. Ve čtvrtfinále udolal ve fantastické řeži Borise Beckera a pak veterána Johna McEnroea, jenž ho předtím i potom zásoboval travařskými tipy. „Buď trpělivý, počkej si na šanci, ona přijde,“ hučel do něj před bitvou s bombarďákem Goranem Ivaniševičem.
První tři grandslamová finále v předchozích sezonách ztratil. V tom čtvrtém nebyl se stylem opřeným o return a pecky od základní čáry favoritem. Už jeho přítomnost v něm znamenala senzaci. Odolal však palbě 37 Chorvatových es. Po triumfu 6:7, 6:4, 6:4, 1:6, 6:4 padl na kolena a poté tváří na pažit.
„Svíral pohár, ten stříbrný symbol nesmrtelnosti, jako by se v příští vteřině mohl proměnit v prach,“ psal deník USA Today.
Plakal. Diváci aplaudovali, žurnalisté pěli ódy. Vše bylo tenkrát před 25 lety odpuštěno. „Kdyby moje kariéra zítra skončila, dostal jsem víc, než jsem si zasloužil. Víc, než jsem mohl žádat,“ pronesl.
Titul z Wimbledonu 1992 řadí mezi své nejcennější. V létě 2006 se tu dojemně loučil po porážce od Rafaela Nadala. V létě 2017 se vrátil do turnajového dění coby Djokovičův pobočník.
„Hned jsem poznal pachy, zvuky, výjevy. Všechno se na mě valí,“ řekl. „Zároveň vidím úplně nové věci. Nikdy jsem například nebyl v hráčské restauraci, jelikož jsem si nosil svoje jídlo.“
Superkoučův plat: 0 dolarů
Na jaře se jeho život změnil. Po vypadnutí z podniku v Monte Carlu mu volal Djokovič. Po zisku všech možných trofejí poztrácel motivaci. Spadl z prvního místa na žebříčku. Hledal porozumění. Žádal o pomoc Agassiho, neboť věděl, že se potýkal s podobnými potížemi.
Telefonovali si. Manžel legendární Stefanie Grafové a otec dvou dětí váhal. Mnoho nabídek už odmítl. Doma jej však povzbuzovali, aby tentokrát práci vzal. A tak se s Djokovičem domluvili na seznamovacím srazu na Roland Garros. Pokračují ve Wimbledonu.
Podmínky angažmá jsou svérázné. Čas neomezený: „Dokud mě budeš potřebovat, Novaku.“ Plat nulový: „Tohle není obchodní záležitost. Tenisu by prospělo, kdybych Novakovi pomohl oprášit jeho nejlepší formu.“
Při zápasech se Agassi na tribuně nechová vášnivě. Působí živěji než stoik Ivan Lendl při mačích Andyho Murrayho, leč nevyskakuje ze sedačky, nemáchá pěstí, tleská decentně. Při trénincích postává v koutku kurtu. Paže obvykle založené, v jedné ruce třímá raketu. Jen občas podá míč Djokovičovi nebo ho pinkne míč na druhou stranu.
„Ale bekhend mu pořád píše,“ tvrdí Srb. „I kdybyste ho v noci vzbudili a odtáhli na kurt, neminul by.“
O Američanově přínosu leckdo pochybuje. „Připadá mi to jako reklamní tah,“ míní Jiří Hřebec, kouč Markéty Vondroušové. „Co může Novakovi odhalit za tajemství? Nejvýš mu může prospívat psychicky. Má vedle sebe Agassiho a naroste. Zázračné rady ale nejsou.“
Tenisové divy zřejmě nejsou žádány. Spíš souznění duší, pochopení. Djokovič není běžný sportovec. Věnuje se sebezpytování, zabývá se výživou, pročítá si studie. „Vaše srdce a mysl jsou jako bankovní účet,“ přemítal Agassi. „Musíte vkládat víc, než vybíráte. Když děláte opak, hrozí vám bankrot.“
Možná právě svérázného filozofa s podobnými zkušenostmi a pohledem na hru Djokovič hledal. S Agassim si rozumí. A nevadí ani, když mezi dvorci někdy trochu bloudí.
