V e středu za to dostal jednu ze dvou hlavních Cen fair play, které uděluje Český klub fair play při olympijském výboru. "Byl to pro mě šok podívat se na něj. Chroptěl, oči v sloup, nedýchal." Pabiška nervózně sundal rukavice a zkusil vytáhnout zapadlý jazyk. "Nešlo to, málem mi ukousnul prst. Jediné, co mě napadlo, bylo zaklonit mu hlavu. A bylo vyhráno. Jazyk mu vystřelil jako špunt z láhve."
Zraněný začal pomalu oddechovat a za chvíli nabyl vědomí. Pabiška u něj klečel sám ještě další půlhodinu. "Bál jsem se, aby neusnul, chvíli blouznil. Křičel jsem na ostatní, ať zavolají sanitku. Sám jsem nemohl." Dorazil lékař, Webera naložili na lehátko a odnesli několik set metrů lesem k vrtulníku z brněnské vojenské nemocnice. "Dávali mu malé šance na přežití," říká Pabiška.
Dnes, tři čtvrtě roku po nehodě, je Weber zdráv a bez následků. Už nebude jezdit motocyklové závody, ale žije. "On sám mě naučil, jak reagovat," vypráví Pabiška. "Jednou jsme koukali na závody malých kluků a jeden z nich spadl. Já byl laxní. Říkal jsem: Vždyť se z toho dostane, támhle běží jeho táta. Jenže Ondra zakřičel: Jen pojď, jdeme mu pomoct!"
