Jenže po ní si odpočinul a na mistrovství Evropy v Rijece se mu v neděli v rozplavbách podařilo na dvousetmetrové trati volným způsobem zaplavat nový český rekord a ve finále dohmátl jako šestý.
"Jsem strašně rád, že to ze mě spadlo. Navíc vím, že se můžu ještě o hodně zlepšovat," pochvaluje si Svoboda.
Jak se vám bude vzpomínat na mistrovství Evropy v Chorvatsku?
Beru to jako stoprocentní úspěch. Konečně jsem se po pěti letech probudil. Našel jsem, co ve mně bylo. Navíc nejde o výkon, který bych nemohl brzy zopakovat. Můžu se zlepšovat dál a dál.
Ze semifinále jste postoupil časem, kterým jste stanovil nový český rekord. Proč se vám ho nepodařilo zopakovat ve finále?
Od té doby, co jsem doplaval semifinále, jsem si říkal, že se ve finále musím soustředit na každý metr. Udělal jsem jedinou chybu, začal jsem pozdě finišovat. Ale kdybych začal dřív, tak by z toho třeba zase byla jenom bramborová medaile, kterých už mám plno. Před startem jsem si řekl, že budu spokojený i s osmým místem. Je to pro mě jako medaile. Spousta lidí mi nevěřila a já sám už jsem jim občas dával za pravdu. Proto jsem rád, že to dopadlo takhle.
Řešil jste po neúspěchu na olympiádě, co byste dělal místo plavání?
Opravdu ve mně takové myšlenky kolovaly. Nevěděl jsem, jak dál. Ale zvolil jsem jinou cestu, ta se vydařila a věřím, že po ní půjdu dál.
Co vám tak pomohlo?
Strašně dlouhý odpočinek. Šest sedm týdnů jsem byl bez vody a celý říjen jsem strávil u výborného trenéra pana Biedermana na univerzitě v Calgary. Skvěle jsem si tam vypláchnul hlavu. Dalo mi to obrovskou chuť znovu se pustit do práce. A přesvědčení, že moje tělo na to má a i psychika to dokáže unést.
Kouč v Kanadě měl jiné metody nebo za obratem stálo hlavně to, že jste si odpočinul?
Myslím, že to bylo tak padesát na padesát. Vypadnul jsem z republiky, ze stereotypu, ale určitě mi pomohly i velké změny v tréninku. I teď s panem Kyněrou používáme některé metody, které se osvědčily.
Už chvíli máte problémy s vyhřezlou ploténkou. Jak moc vás omezují?
Ve vodě to v tom psychickém stresu necítím, ale po závodě o sobě záda dávají silně vědět. Nemůžu ani sedět, ani stát, jen se projít a zase si lehnout. Bude to bolet ještě dlouho. Ale dostal jsem se do rukou pana docenta Koláře a věřím, že do dvou nebo tří měsíců se to zlepší.
Neříkáte si, jestli vám to stojí za to?
Je to otravné a hrozně namáhavé na psychiku. Ve sportovním životě už jsem prožil víc úrazů a všechny byly dlouhodobé. Kvůli tomu pak vždycky začínám od nuly. I proto jsem uvažoval o konci kariéry. Ale všechno se otočilo.
Ovlivnilo zlepšení i to, že k reprezentaci přišel váš osobní trenér Jiří Kyněra?
Pan Kyněra se mnou na závody jezdil vždycky, takže ani ne. Ostatní plavce ale výborně namotivoval. Stanovil lehčí limity a těch 21 lidí se mu odměnilo tak, že si téměř všichni vytvořili osobní rekord. Udělali jsme malý krůček, abychom se přiblížili ke zbytku Evropy, která nám za poslední dva tři roky utekla.
