Vrátí se i na trůn? Po loňském pátém místě z aténských her 37letou Hilgertovou mnozí odepsali. Její éra skončila, tvrdili. Letos však vyhrála dva ze tří Světových pohárů a má stříbro z mistrovství Evropy.
Jak soupeřky přijaly váš návrat? Už s vámi nepočítaly?
Kdo mě zná, věděl, že olympiáda byla výpadek. Prostě jsem tam nezajela jednu kombinaci. Ale třeba Rakušanka Oblingerová za mnou na mistrovství Evropy přišla a povídá: Už zase ty! Vždyť už máš dost těch medailí.
Co jste jí odpověděla?
Jo, holka, po loňském roce si potřebuju trošku spravit náladu.
Užíváte si teď závody?
Určitě. Pocit z ježdění je jiný než loni. Na nové, kratší lodi jsem psychicky ožila. Navíc mě minulou sezonu brzdilo, jak jsem si pořád hlídala zraněné zápěstí a bála se zánětu. Což se projevilo na jistotě.
Přestala jste se hlídat?
Zjistila jsem, že některé tlaky, které v zápěstí mám, nemusí zákonitě znamenat další zánět šlach. Po tolika letech s pádlem v ruce je jen trvale zatuhlé.
V červenci jste vyhrála Světový pohár v Aténách, tedy na kanálu, kde jste loni při olympiádě selhala. Je to satisfakce?
Ten výsledek mě nakopnul. Loni lidé říkali: Aténská trať je pro Hilgertovou moc těžká, silová. Nezapírám, že takovou vodu nemám ráda. Ale letos jsem dokázala, že i v Aténách umím vítězit.
Kam řadíte kanál v Penrithu?
Patří spíš k těm těžším, i když není tak obtížný jako Atény. A není tam slaná voda! Ale i na něj si musíte zvyknout. Proto odlétám tak brzy.
Pět týdnů v Austrálii. Nehrozí ponorková nemoc?
V půlce pobytu přijede zbytek reprezentace, rozptýlím se. Už jsme s Lubošem (manželem) v minulosti zvládli i tříměsíční soustředění v Austrálii. Vím, že to bude stereotyp, dril. Jenže když chcete pořádně natrénovat, nic jiného vám nezbývá.
Najíst se, odjezdit, odpočinek, spánek. Pořád dokola.
Kde budete bydlet?
V chatce v kempu, stejně jako před olympiádou. Akorát že dramaticky zdražili. Hlavně na kanálu.
Kolik platíte za hodinu tréninku?
Dvacet australských dolarů na osobu. (V přepočtu 370 korun)
Když se řekne Austrálie, co se vám nejdřív vybaví?
Sydney, opera, panoráma mostu. Také, jak jsme při soustředění jezdili na výlety na pláž, do Modrých hor, za klokany.
Myslel jsem, že řeknete: No přece olympijské zlato.
Vidíte, tak to není. Ani kanál si okamžitě nevybavím. Olympiáda mi v myšlenkách ožije, teprve když si pouštím její úryvky na videu.
A co ony pověstné historky: jak jste tehdy dostala čtyřlístek pro štěstí a manžel za vámi skákal do vody?
Fotku z Lubošova skoku máme doma vystavenou, vidím ji každý den. Ale ty další historky zapadly do pozadí. Spíš si pamatuju pražskou oslavu se zlatou vanou.
Připadá vám to všechno dávno?
Docela jo.
Je to pět let. Jak jste se od té doby změnila?
Tolik se nezkoumám. Moc ne. Spíš mě změnila první zlatá olympiáda v Atlantě 1996. Pak jsem začala být se vším srovnaná, vyzrálá.
O hrách v Sydney se traduje, že byly nejkrásnější v historii. Souhlasíte?
Ano. Kvůli přátelským lidem i proto, že sportoviště byla brzy hotová. Mohli jsme tam jezdit na přípravu a nasáli olympijskou atmosféru v předstihu. Atény pak měly obrovskou šanci díky své historii. Jenže tím, jak se všechno dodělávalo na poslední chvíli, se o ni připravily.
Syna Luboše teď necháte nadlouho doma. Je mu 19, už si sám poradí?
To víte, že nikdy nebudu klidná máma. Hlavně trnu, když vím, že někam jede autem. Ale přes internet a mobily zůstaneme v kontaktu. Lubovi jen prospěje, když si občas bude muset nakoupit, uklidit a natankovat.
Také může začátkem září vyhrát mistrovství republiky a dodatečně se nominovat na světový šampionát.
Ani to není vyloučeno. No... Sbalit by se snad zvládl.
Díky synovi zřejmě nezmizíte ze závodů ani poté, co sama ukončíte kariéru. Jste ráda?
Aspoň bude můj přechod do civilního života pozvolnější. I ve sportovní psychologii je přece popsáno, že když sportovec skončí a naráz vypadne z důvěrně známého prostředí, cítí se potom divně.
Já vím, že nemáte otázky na věk vůbec ráda...
... ale vy do něj vždycky rejpnete. Vlastně jsem s tím dopředu počítala. Tak vám povím: na vodě si stará nepřipadám, ani v životě ne. Zato v letadlech na mě věk možná doléhá.
V letadlech?
Dřív jsem si daleké cesty užívala, těšila se na ně. S přibývajícím věkem je to trmácení přes Frankfurt a Hongkong do Austrálie pro mě utrpením. Usnu málokdy, většinou se mi sedí tak nepohodlně, že si maximálně na 20 minut zdřímnu.
Já se chtěl zeptat na něco jiného. Sledujete, jak achilovka sužuje vašeho vrstevníka Jana Železného? Dochází vám přitom, jak jste šťastná, že se vám závažná zranění celou kariéru vyhýbala?
Dávno si uvědomuju, že zdraví je klíčové. Přípitek „Na zdraví“ už nějaký čas nepovažuju za frázi. Poprvé mi to došlo, když jsem na vlastní oči viděla, jak se Tomáš Dvořák před olympiádou v Sydney přetrénoval.
Z čeho máte před cestou do Austrálie největší obavy?
Právě aby mi vydrželo to zdraví. A aby došla loď v pořádku. Lubošovi ji v roce 1999 cestou do Austrálie rozbili, až byla neopravitelná. To by byl průšvih.
Co bude pro vás úspěch?
Jakákoliv medaile. Vždyť kandidátek na ně je mnohem víc než medailí. Zhruba deset.
Výsledky sezony vás stavějí do role největší favoritky. Stejně jako před olympiádou v Sydney.
Vůbec ne, tak si nepřipadám. Nejsem stejně suverénní jako před pěti lety. Tehdy to byl přímočarý tah na zlato. Tušila jsem, že pokud zajedu dobře, skoro jistě vyhraju. Zato letos nás jezdí dobře spousta.
Mimochodem: už jste byla v Sydney ve slavné opeře?
Ne. Šla bych, ačkoliv mezi fanatiky na vážnou hudbu nepatřím. Ale asi to nevyjde. Večerní šaty si neberu. Už takhle máme do letadla nadváhu.
