Když se ve StarDance objevil Robert Záruba, říkal jste, že tohohle byste se nezúčastnil. A hle, Jaromír Bosák dře od rána do večera na tanečním parketu. Co ta změna?
Já jsem nechtěl, protože si vážně myslím, že když se chci prezentovat před kamerou, tak jen tím, co umím. A na mně se dá lehce poznat, že já tančit vážně neumím. Jenže pro ten pořad je důležité, aby tam vystupoval někdo z České televize.
Stíháte při StarDance vůbec chodit do práce?
Stíhám, ale se zatnutými zuby. Nechci, aby to kluci oddřeli za mě, takže mi vycházejí vstříc, že můžu komentovat nedělní ligové zápasy. Naštěstí skončila golfová sezona, kde bylo také dost přenosů. Spím teď pět hodin denně.
Na vašem místě už bych se skládal.
Já taky předstírám, že se neskládám, ale je to na pováženou.
Sportovní přenosy jste začal komentovat začátkem 90. let. Jak jste se připravoval na zápasy, když nebyl internet?
Bylo to daleko těžší, ale mám výhodu, že jsem němčinář. Daly se tu sehnat časopisy Sport Bild, Kicker, sháněl jsem televizní karty, abych viděl zahraniční kanály, což mě taky stálo hrozné peníze, dělal jsem si vlastní archiv. V době internetu je to jednodušší, ale zase ne tak moc, protože informací je tolik, a ne všechny jsou pravdivé. Časopisy jsou pořád dobré, mám pocit, že se problémy zaobírají mnohem šířeji.
Často o sobě říkáte, že nikomu nefandíte a že si na neutrálním přístupu k týmům zakládáte. Co jiní komentátoři? Jsou taky tak profesionálně odměření?
Mám kamaráda v Německu, který je fanatickým fanouškem Borussie Dortmund a komentuje její zápasy, i když hrají třeba se Schalke, což je úhlavní nepřítel. Párkrát jsem ho poslouchal, nebylo to na něm poznat podle emocí, ale podle toho, kolik má informací ze zákulisí klubu. Ono to ale může spadnout i do druhého extrému, že se takový komentátor snaží nestranit tak moc, až je přísnější na svůj klub. Musí to být dost značná psychická nálož.
O hráčích víte téměř úplně všechno. Zajdete s nimi někdy i na pivo?
Ne, to mám striktně vyřešené.
Proč?
Protože bych pak neměl odstup. Když budete s hráčem kamarádi, nebudete nikdy objektivní. A když s ním půjdete na tah a setřete ho druhý den za to, že hraje blbě... Vyčtěte mu to, když víte, že jste se spolu předevčírem opili?
Jiní vaši kolegové se s fotbalisty kamarádí?
Neptám se. Vím, že nejmenovaný kolega z nejmenované konkurenční stanice je velký sparťan a chodil na akce s jejich fotbalisty. Samozřejmě, mám kamarády mezi fotbalisty, chodím často na golf s Radkem Bejblem, ale ten už s aktivní kariérou skončil. Jasně, může se stát, že se potkám na golfovém hřišti s Vláďou Šmicerem, ale že bychom chodili do baru nebo za holkama, to neexistuje.
Spousta mých známých nemůže pochopit, jaký to má smysl, když přepadnete fotbalistu na trávníku minutu po zápasu a ptáte se ho na jeho dojmy. Má to smysl? Vždyť je to hrůza poslouchat.
Já vám stoprocentně rozumím, protože si myslím, že ti kluci jsou opravdu nešťastní, i když ne vlastní vinou. Když jdete do hospody nebo ještě lépe do nějakého jakoby intelektuálnějšího prostředí, slyšíte o fotbalistech, co je to za primitivy, vždyť se neumějí ani vyjádřit, furt běhají v těch špinavých trenkách, zajímají je jen modelky a nedají dohromady kloudnou větu. V tu chvíli vždycky říkám: fajn, já vám teď dám boty na běhání, odběhnete si šest kilometrů a já vám dám mikrofon a na něco se vás zeptám.
Ale pak je otázka, proč se jich vůbec na něco ptát.
Divák to chce, chce mít přímý kontakt s hráči, chce slyšet názory. Otázkou je, jestli to vždycky musí být už třicet vteřin poté, co člověk dohrál. Ti kluci jsou tomu vystavení a mně je jich vlastně líto. A jsem rád, že už čistou reportéřinu na trávníku nedělám. Jděte za člověkem, který si dal vlastní gól v poslední minutě a prohrál finále pohárů. Jděte za doktorem, který má za sebou složitou šestihodinovou operaci! To je hrozná situace.
Celý rozhovor čtěte v magazínu DNES
Proč Jaromír Bosák během tanečních tréninků běhá? Jak dlouho ho přemlouvali, aby šel do soutěže StarDance?
