Přitom se 43letá kajakářka už dlouho necítila tak dobře. "Trať se mi líbila, bylo sluníčko, bezvětří, ideální podmínky. Na rozdíl od kvalifikace, kde vždycky jedu trochu svázaná, jsem jela s chutí. Neříkám, že bez nervozity, ta k tomu patří, ale říkala jsem si, že nemá smysl extra taktizovat a šetřit se," líčila.
Jenže pak přišla obávaná pasáž Niagara. Co se v ní stalo?
Vycházelo mi všechno až do té 18. branky. I nad Niagarou jsem pak udělala téměř všechno, co jsem chtěla. Jen ten úhel lodi byl špičkou trošku víc po proudu, než měl být. Do vracáku jsem se vůbec nedostala.
Přitom do té doby vypadal čas skvěle, že?
Nad Niagarou jsem údajně o vteřinu vedla. Ale Niagara je bohužel nenapravitelná kombinace. Leckde jinde se dá špatný nájezd spravit, nebo chytnete v podjeté protivodě ztrátu dvě tři vteřiny. Ale tady už nic spravit nešlo.
Co jste si v tu chvíli řekla?
Už ani nevím, asi nějaké sprosté slovo padlo. Bylo mi to vážně strašlivě líto. Je to už dávno, kdy mi bylo něco tak líto. Je to srovnatelné s olympijským Pekingem. Neříkám, že jsem se cítila famózně, ale byla jsem přesvědčená, že i v rámci finále mohu předvést zdařilou jízdu. Jenže tu šanci jsem bohužel nechala na Niagaře.
Vypadáte teď hodně zklamaně.
Musím říct, že to je jeden ze závodů, které mě v mé kariéře mrzí nejvíc. Cítila jsem se dobře a měla jsem pocit, že na to mám.
Navíc postupem do finále jste mohla získat bonusové body do české olympijské kvalifikace.
Na to jsem na startu samozřejmě nemyslela, já fakt myslela jen na ten konkrétní závod. V tuhle chvíli nemám nominaci na olympiádu v hlavě.
Ale když pominete chybu, nabrala jste do olympijského roku optimismus, že na to máte?
Kdyby se to vzalo takhle, tak jo. Úroveň jízdy do té doby byla nadějná, letos jedna z mých nejlepších. Ale já momentálně nemám ani chuť nad příštím rokem přemýšlet. Ono to asi odezní, ale...Teď to štve. Moc.
V neděli bude bojovat v semifinále váš syn. On má Niagaru rád?
On jo. Jemu se tady vždycky líbilo.