Byl rok 1995, boxerovi Tiboru Rafaelovi bylo pouhých 25 let, když udělal rozhodnutí, které bylo začátkem jeho smutného konce. Vicemistr Evropy a bronzový medailista ze světového šampionátu odmítl odletět na MS do Berlína, vzdal se reprezentace a musel opustit tehdejší středisko vrcholového sportu v Ústí nad Labem i svého patrona Svatopluka Žáčka, trenéra národního týmu.
„Možná věděl, že nemá tolik natrénováno, tak to radši vzdal. Neměl vzdělání, ale hloupý nebyl,“ vzpomíná Žáček na zlomový okamžik Rafaelovy kariéry.
Od té doby to s ním šlo z kopce. Automaty a alkohol ho ničily, dostal se na ulici. A před pár dny byl nalezen mrtvý ve slovenském Komárně. Bylo mu teprve 44 let.
Přál si setkat se se svým synem, který nese jeho jméno a dál žije v Ústí nad Labem, ale už to nestihne. „Jsem teď v kontaktu s jeho švagrovou. Psala mi, že mě otec prý hledal, ale nemohl mě najít. A že jí říkal, že už nemá pro co žít,“ říká v otevřené zpovědi Tibor Rafael mladší.
Tibor Rafael Bývalý boxer Tibor Rafael zemřel 3. července v Komárně ve 44 letech. Narodil se na Slovensku, ale po rozpadu federace získal český pas. V roce 1993 vybojoval stříbro na mistrovství Evropy a bronz na světovém šampionátu v lehké váze. "Byl to jeden z nejlepších a nejtechničtějších borců v Evropě ve váze do 60 kilogramů," uvedl Žáček. K Rafaelovým úspěchům patřilo i několik titulů z mistrovství republiky a vítězství na Velké ceně Ústí nad Labem. |
Jak jste se vlastně dozvěděl o otcově smrti?
Od bývalého ústeckého boxera Husárika. Psal mi přes Facebook, že se stalo neštěstí. Já nevěděl, o co jde, pak napsal, že táta umřel, že dostal infarkt. Později za mnou přijeli i policisté a kondolovali mi. Prý byl nalezen v popelnici. Špatně se o tom mluví, ale hlavní důvod jeho smrti asi byla ta nechuť dál žít.
Jak dlouho jste vlastně svého otce neviděl?
Od mých pěti let. Vím, že když si ho moje mamka vzala za muže, byl na vrcholu slávy. Jenže potom začal hrát automaty, pít, doma byly problémy. Mamka ho vyhodila a on z Ústí utekl. Už nechtěl být v reprezentaci. Pak ještě chvíli boxoval v Německu, na Slovensku, v Opavě, ale už to nebylo ono a postupně se dostal na dno. Nikdo o něj neměl zájem, rodina se ho vzdala. Umřeli mu rodiče, pak prý i těhotná družka. A to ho položilo na dno.
Nepokoušel se vás otec někdy najít?
Jeho švagrová ze Slovenska mi píše, že se bál se mnou navázat kontakt. Kdyby se o to pokusil, setkal bych se s ním, ale nepovažoval bych ho vyloženě za svého otce, protože udělal tu chybu.
Vaše matka si pak našla jiného partnera?
Ano, je šťastná. Mám teď ještě mladšího bráchu a jejího partnera považuju za dobrého přítele. Když potřebuju, pomůže mi, ale jinak už žiju sám.
Vybavují se vám nějaké zážitky s otcem?
Vzpomínám si, že jsem s ním jezdil na turnaje, třeba do bývalé Jugoslávie. Když to bylo na nějakém zajímavém místě, bral s sebou mě i mamku. Ale jinak se mi vybavují spíš horší věci. Hlavně jak se to doma hádalo. Když začal mít víc a víc peněz, dostal se mezi špatné lidi.
Boxeři si tehdy tolik vydělávali?
Na tehdejší dobu asi ano, měl dost asi i proto, že pořád vyhrával. Byly dny, kdy měl opravdu velké peníze. Jenže bylo po revoluci, začínala éra automatů, hodně lidí na tom ulítávalo. To ho zničilo, pak taky alkohol. Asi tu slávu neunesl a dopadl špatně.
Přečetl jste si, co všechno v boxu dokázal?
Přečetl, ale pak tam jsou i ty horší články. A to se čte špatně.
Nemrzí vás, že se vám s ním nepovedlo kontakt navázat?
Měl jsem v plánu za ním letos jet, najít ho, pomoct mu, dát mu nějaké peníze a jídlo. Na jednu stránku jsem ho chtěl poznat, ale taky jsem se svým způsobem bál, aby nepřišel do Ústí. Hlavně moje mamka se ho bála. Že by po ní třeba chtěl peníze na automaty. Byla ráda, že je pryč. Ale taky ji to zamrzelo, že takhle mladý odešel.
Počkal, až odjedu, a stejně šel do herny„Tibor Rafael byl velký talent a jeden z nejtechničtějších borců v Evropě. Lidi na něj rádi chodili. Zároveň to ale byl velmi nevyzpytatelný člověk. Třeba v roce 95 odmítl odcestovat na MS do Berlína, přestože už byl skoro v autobuse. Zničily ho automaty. Co já se do něj nahučel. Žena mi říkala, že se o něj starám víc než o své dítě. Autem jsem ho přivezl až před barák, on si počkal, až odjedu, a stejně šel do herny. I léčení v Praze jsem mu vyjednal, pamatuju si, že tam měli velký plakát vyléčeného Micka Jaggera. Jenže tam vydržel tři dny a utekl. Je mi líto, jak dopadl.“ Svatopluk Žáček, šéf České boxerské asociace |
Jiné příbuzné, kteří mu mohli pomoct, už váš otec neměl?
Ještě prý jednu dceru, ale té má být teď asi 5 let, ta mu pomoct nemohla. Pak několik bratrů a bratranců, ti se na něj vykašlali a nechali ho na ulici. A on už neměl sílu postavit se sám na nohy.
Věděl jste, že skončil bez domova na ulici?
Loňské léto jsem se to doslechl. Prý byl na ulici asi 4 roky, od té doby, co mu umřela ta těhotná družka. Měl mít i nějaké podnájmy, co mu platila jeho švagrová. Jediná se o něj starala, ale on si toho nevážil. Když mu dala nějaké peníze, hned za ně šel hrát automaty nebo pít. Už se nikdy pořádně nesrovnal. Na chvíli se prý zase chytil, snad pracoval i boxoval, ale brzy do toho zase spadl.
Nezkoušel se věnovat třeba trenéřině?
To prý chtěl, ale každý se bál dát mu šanci. Vědělo se o něm, že je problémový. Možná mu mohl třeba boxerský svaz aspoň zaplatit léčení, když měl táta medailí plný sklep. Ale tady se každý stará spíš jen o sebe.
Máte stejné jméno jako váš otec, jak na to lidé reagují?
Každý se mně ptá, co táta. Ať přijedu do jakéhokoliv města, tak mě tam znají. Jel jsem si koupit auto do Brna, v autobazaru jsem předložil občanku, a ten člověk mě začal hned objímat, vyptávat se, co táta. To jméno mi občas dokáže pořádně zavařit.
Takže je vám známé jméno spíš na obtíž?
Někdy to je milé, někdy nemilé. Žádám o něco, lidé slyší moje jméno, a každý ví, o co jde. Trochu jsem tím ztratil soukromí. Někdo mě i s otcem spojuje, že budu taky takový jako on. Ale já nebudu.
Věnujete se také nějakému sportu?
Hraju fotbal za Střekov a futsal za rezervu Combixu. Teď jsem si dal takovou malou přestávku, ale zase chci začít hrát, protože mi to chybí. Býval jsem útočník, nějaké góly mi tam padaly.
Box vás nikdy nelákal?
Otec mi jednou řekl: Nikdy nedělej, co jsem dělal já. Tak se toho držím. Násilí nemám rád. Ani bolest, dostávat údery do hlavy. Znám inteligentní boxery, ale taky ty ostatní. Když vidím ty jejich nosy a vybouchané hlavy...jako sport to je dobré, že člověk něco umí. Ale to násilí do téhle doby nepatří. Měl by být klid a mír, ne se někde rvát v ringu. Já mám rád míčové sporty a maximálně nějaké posilování, box nebyl pro mě. I když mi každý říká, že bych na to měl.
Chystáte se někdy v dohledné době vyrazit na Slovensko a uctít památku otce?
Na pohřbu jsem nebyl, ani se ke mně nedostalo, že bych tam měl jet. Uctím otce sám. Teď tam byla ta jeho rodina, nevím, jestli bych se s ní chtěl setkat. Možná časem, až se to uklidní. Teď je to všechno moc čerstvé.
