Český softbalista Patrik Kolkus se po posledním utkání mistrovství světa v...

Český softbalista Patrik Kolkus se po posledním utkání mistrovství světa v Praze loučí s reprezentační kariérou. | foto: Česká softballová asociace

Zážitek na konec kariéry: Poslední švih a šli jsme dál ze skupiny smrti

  • 0
Česká republika v červnu poprvé hostila mistrovství světa mužů v softbale. Domácí skončili na 8. místě, nejlépe ze všech evropských zemí. Ve vnitřním poli stabilně nastupoval zkušený Patrik Kolkus. Hráč jihočeských Ledenic, který po turnaji ukončil reprezentační kariéru.

Čeští softbalisté měli na domácím mistrovství světa dva cíle. Projít do čtvrtfinále a tam zkusit překvapit favority. A málem se to povedlo. Ve čtvrtfinále dlouho drželi s Kanadou nadějný stav, ale padli 0:4.

„Měli jsme více odpalů i hráčů na metách. Byli jsme blízko,“ ví moc dobře dvaačtyřicetiletý Patrik Kolkus, pro kterého to bylo sedmé mistrovství světa. První hrál už v roce 2004 na Novém Zélandu.

Letos se turnaje, který se hrál v Praze a Havlíčkově Brodě, zúčastnilo 16 týmů. Do obou areálů každý den chodilo několik tisíc fanoušků. Titul získala Argentina před Japonskem. Třetí skončila Kanada, čtvrtý Nový Zéland.

Který zápas byl nejtěžší?
Ze sportovního pohledu to byly zápasy s Novým Zélandem a Argentinou. Oba týmy hrají nejlepší softbal na světě a je hodně těžké se proti nim prosadit. Trochu jsme v nich tahali za kratší konec. Z pohledu psychiky byl nejtěžší druhý zápas na turnaji, kdy jsme nastoupili proti Mexiku. Věděli jsme, že ho musíme zvládnout. Pokud bychom prohráli, tak by pro nás šampionát pravděpodobně skončil hned na začátku.

Berete osmé místo jako úspěch, nebo převládá zklamání?
Asi obojí. Ve čtvrtfinále jsme byli blízko senzaci. V šesté směně jsme s Kanadou prohrávali 0:1 a měli šanci na obrat a postup. Měli jsme více běžců na metách a myslím, že i více odpalů. Tým byl hodně silný a dlouho se na domácí mistrovství připravoval. Šanci na velký úspěch měl, takže z tohoto pohledu to je částečné zklamání.

Ale postoupili jste z těžké základní skupiny.
To je právě druhá věc. Kdo se v softbale vyzná, ví, že jsme hráli ve skupině smrti, kde se dalo prohrát úplně s každým. A my z ní postoupili do nejlepší osmičky, takže to je úspěch.

Po nečekané prohře s Botswanou jste v posledním zápase základní skupiny porazili Kubu po homerunu Marka Malého v poslední směně a díky tomu postoupili do čtvrtfinále. V areálu i na hřišti propukla obrovská euforie. Jaké to bylo?
To bylo takové vyvrcholení. Jedním švihem se všechno změnilo. Troufám si tvrdit, že jsme byli od začátku lepším týmem a byla otázka času, kdy to přijde. V závěru utkání jsem byl naštvaný. Prohrávali jsme, i když jsme nebyli horší, měli jsme hráče na metě. Ale Marek pak odvedl parádní práci. I kdyby to nebyl homerun, věřil jsem, že minimálně bod získáme a pak to otočíme. Nejsem typ, co by emoce hodně pouštěl ven, ale po tom odpalu jsem se hodně radoval. Moc jsem chtěl hrát i poslední den turnaje a tohle nám to zaručilo.

Po prohře ve čtvrtfinále přišel debakl s Venezuelou 0:7. Došlo ke ztrátě motivace?
Neřekl bych. Nikdo z nás nic nevypustil. Byli jsme sice po prohře s Kanadou trochu zlomení, ale máme toho za sebou už hodně. Do zápasu jsme šli připravení. Možná bych důvody viděl v únavě. Věděli jsme, že když vyhrajeme, budeme hrát o páté místo. Jenže s Kanadou jsme hráli do noci a zápas s Venezuelou začínal už v 10.30 hodin. Celý turnaj jsme jezdili ze zápasů pozdě v noci a chodili spát i ve dvě ráno. Režim má pak člověk úplně jiný a najednou jsme museli být brzo ráno v areálu a připravovat se na zápas. To se na nás asi hodně podepsalo. Měli jsme i hodně mimozápasových povinností, kdy jsme se věnovali fanouškům. Bylo to super a bavilo nás to, ale po nějakých osmi nebo devíti náročných dnech na nás mírná únava mohla padnout. Kdybychom byli kdekoliv jinde v zahraničí, tak člověk odehraje zápas a jde regenerovat. Domácí turnaj jsme si užívali ze všech stran.

V posledním utkání jste prohráli s Austrálií 1:2. Co rozhodlo tento zápas?
To už bylo specifické. Obě strany hrály uvolněně. Protočili se všichni hráči. Byla to důstojná rozlučka s finalistou posledního mistrovství světa a myslím si, že si to fanoušci užili. I Austrálii jsme mohli porazit, ale ta prohra nás už tolik nemrzela.

Po utkání jste ohlásil, že v reprezentaci končíte. Bylo to promyšlené rozhodnutí, nebo padlo až během turnaje?
No, zní to hrozně, ale v podstatě byl konec plánovaný. (úsměv) Kdyby se hrálo někde na druhém konci zeměkoule, tak jsem na turnaj už nejel. V reprezentaci jsem zůstal jen kvůli tomu, že se hrálo doma. Kdyby byl šampionát v Americe nebo na Novém Zélandu, byli bychom na turnaji ještě o 10 dní déle kvůli aklimatizaci. Už se mi nechce cestovat a být takovou dobu bez rodiny. Někteří kluci věděli, že budu končit. Nebylo to pod nějakým tlakem emocí.

Ale v Ledenicích na klubové úrovni pokračujete, ne? Tým má v této sezoně slušně našlápnuto na první titul v historii. Zatím vede tabulku.
Když jsem zvažoval konec po mistrovství světa, tak tam byla i malá myšlenka, že bych možná skončil i na klubové úrovni. Ale rychle jsem ji opustil. V Ledenicích je skvělá parta a baví mě to tam. Nebylo by správné končit v rozehrané sezoně. Teď neřeknu, jestli po sezoně skončím, ale s největší pravděpodobností za Žraloky budu hrát i za rok.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž