Kachnička a autíčko, krásné vzpomínky na první Vánoce. Dvacetiletý karlovarský šermíř Martin Rubeš považovaný za největší český talent si sváteční dny vždy naplno užíval.
„Pamatuju si, když mi byly asi čtyři roky, dostal jsem takovou bílou plyšovou kačenku, s tou jsem si strašně moc rád hrál a říkal jí Achňa. Na tu si pamatuji moc rád a někde ji ještě doma mám, to je super dárek. Dále si vzpomínám na červené autíčko, které bylo jako chodítko,“ vzpomíná Rubeš ve svátečním rozhovoru na první Vánoce, jež mu utkvěly v paměti.
Dost dlouho na Ježíška věřil. „Asi tak do třetí třídy, potom už jsem začal mít pochybnosti. Poctivě jsem mu každý rok psal a dával to za okno v kuchyni. Vždy se z toho seznamu něco pod stromečkem objevilo, tudíž Ježíšek umí naštěstí číst,“ vzpomíná s úsměvem Rubeš, jak si to před lety vysvětloval.
Ač úspěšný sportovec moc sportovních potřeb pod stromečkem nenašel. „Míč jsem nedostal, protože s tím nejsem kamarád. Určitě jsem dostal dva kordy, ale úplně napřed jsem dostal tenisovou raketu, protože jsem od čtyř do šesti let hrával tenis na Lokomotivě v Tuhnicích.“
Jakmile se začal naplno věnovat šermu kordem, začaly se pod stromečkem objevovat i speciální šermířské pomůcky. Už tehdy z nich měl malý Martin velkou radost. „Když jsem začal šermovat, dostal jsem šermířské boty a ještě jeden kordík. V šermířských botách jsem celé svátky doma chodil, protože byly super,“ přiznává Rubeš.
Že je rodina o svátečních dnech pohromadě, toho si ovšem cenil a cení víc než všech těch dárků. Zvlášť když se u Rubešů ctí i vánoční zvyky.
„Dávali jsme plovoucí svíčky na vodu, s tátou jsme krájeli jablka, aby tam byla hvězdička, což mi moc nešlo,“ usmívá se šermíř. Nůž a kord je přeci jen něco jiného.
Jinak se v rodině Rubešů moc na náboženské tradice během Vánoc nedává, takže i sám Martin přiznává, že v této oblasti zůstává nepolíbený. „Na druhou stranu, když jsme byli v Jeruzalémě v Chrámu Božího hrobu, tak to bylo super,“ dodává.
Sladkosti? Klidně i přibere
Už v době adventní poznával Martin Rubeš příchod Vánoc a připravoval se na zvýšenou konzumaci sladkostí. „Dostával jsem od babičky a dědy čokoládové adventní kalendáře a jednou mi babička ušila velkého medvídka, kde byly lentilky a jiné sladkosti,“ říká.
Zvýšené konzumace cukroví o svátcích se vzhledem ke své štíhlé postavě příliš bát nemusí. „Naštěstí si váhu tolik nehlídám. Klidně bych mohl i trochu přibrat, zatím mi to moc nejde, ale nevadí mi to, na to budu mít ještě dost času,“ usmívá se.
Vánoce u Rubešů, to je zkrátka česká klasika: pohoda a sledování pohádek. Během svátečních dnů není moc důvodů, proč vystrčit nos z domu. Tak tomu bylo i letos - hlavní je být doma s rodinou a přáteli. To je příjemná změna proti zaběhlé rutině celého roku. Trénink ale ani v téhle době nevynechá.
„Žádné leháro, trénovat se musí. Sice se jí cukroví, ale pořád se maká.“ Hned na začátku ledna jej čeká Světový pohár ve Vancouveru. „A pak následují další turnaje,“ dodává. „Nesmím vynechat, potom se do toho blbě naskakuje,“ uvědomuje si.
Kromě tréninku tráví Rubeš většinu času doma, v raném mládí tomu ovšem zdaleka tak nebývalo. „Když jsem ještě aktivně nesportoval, tak jsme po Vánocích jezdili na Pernink na lyžování. To už nedělám kvůli svému sportu, aby se mi nic nestalo,“ vysvětluje karlovarský šermíř. Ostatně pro většinu sportovců je právě lyžování dost velkým strašákem.
Vánoční přání? Olympijský sen
Ve svých dvaceti letech naskočil Martin Rubeš do své první sezony v mužích a začal objíždět závody Světového poháru seniorů. A daří se, až nečekaně. „Zatím je to určitě z říše snů. Sedmý na Světovém poháru seniorů v Bernu a třináctý v Buenos Aires. Je to úplně skvělé, tak jsem si to ani nevysnil,“ přiznává.
Když byl ještě junior a vyrazil na závody seniorů, tak se dal ještě nějak omluvit případný neúspěch. Teď už je ovšem mezi muži, je jedním z nich. „Naštěstí mi to vyšlo,“ pochvaluje si. „Je samozřejmě znát, že je to úplně něco jiného, ale myslím, že jsem se s tím vypořádal docela dobře. Snad to vydrží,“ přeje si.
Ač má ještě dost času a možností, mrzí jej letošní olympiáda v Riu. Mohl jet s celým týmem, který bojoval o účast do poslední chvíle, ale nakonec to nevyšlo. O jediné místo v žebříčku. „Bohužel nám nesedl poslední Světový pohár ve Vancouveru. Velmi mě mrzí, že jsme olympiádu nedali, slyšel jsem od Jirky Berana, že to stojí za všechnu dřinu. Uvidíme za čtyři roky. A Tokio bych si rád šoupnul, to by bylo fajn,“ plánuje Martin Rubeš.
