Až po deváté večer kazašského času si kráčela v Astaně pro bronzovou medaili. Pak rozhovory, dopingová zkouška, rychle zpět na hotel. „Rovnou z kombinézy jsem se převlékla do večerních šatů, čekal nás závěrečný banket.“ Z něj se znovu pouze na skok vrátila na hotel, sbalila věci a už musela na letiště. „Ve 3.25 nás tam vezli, v 5 jsme odlétali, v 8 jsme byli ve Frankfurtu a v 10 v Amsterodamu. Ale i tak jsem si tu medaili vychutnala.“
Je v této sezoně už druhá. Jak se vám žije v době bronzové?
Moc dobře, řekla bych.
Navíc dvě Američanky, které opět skončily před vámi, jako by letos jezdily svoji vlastní ligu. Takže jste vlastně nejlepší ve zbytku světa?
Dá se to tak říct. Ale musíme s nima něco udělat. Přestává to být sranda.
Aspoň k Richardsonové jste se na pětistovce přibližovala.
To jo. Tak snad příští sezonu se do nich pustíme, aby byla nějaká změna. Někdo ten jejich blok už musí rozrazit, ne? I ta jejich hymna už je trochu oposlouchaná.
Letos jsou sice suverénní, zato olympijskou sezonu měly nahoru-dolů. Takže neporazitelné nejsou.
Pravda. Po olympiádě v Soči, kde úplně vyhořely, byly obě hrozně zklamané. A pak do toho vlítly. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. Korejka Sang-hwa Lee také dlouho na pětistovce dominovala a potom jsem jí na mistrovství světa na jednotlivých tratích málem porazila i já.
Čekala jste před šampionátem v Astaně, že pro vás může až tak dobře dopadnout?
Věřila jsem, že když udržím formu z Heerenveenu, mohla bych o bronz bojovat. Ale pak jsme všechny z týmu onemocněly, prvních pět dní jsem se cítila úplně hrozně. Nao Kodairové bylo nejhůř, zvracela, měla horečku a musela z mistrovství odstoupit. A také mnozí ostatní byli nachlazení, ty bacily kolem mě lítaly. Šlo sice „jen“ o nachlazení, ale není to sranda, když pak máte závodit. Navíc jsme vstřebávaly časový posun. Ale potom jsem prolítla tu první pětistovku a řekla jsem si:: Nooo, to by asi mohlo být dobré.
Jenže přišlo zaškobrtnutí na sobotní tisícovce.
Jo, dělala jsem piruetky.
Co se vlastně stalo?
Vůbec nevím. Vždycky, když mám nějakou takovou kolizi, pak si ji nepamatuju. Šlo o nášlap na levou nohu a ujelo mi to. Přitom brusli jsem měla ostrou a nikde na ní nebylo nic povolené. Prostě se to stalo. Ještě že jsem nespadla a že jsem si to pak hodně rychle nastavila v hlavě a jela jsem dál. V ten moment bylo důležité, jak se zachovám. Nakonec jsem zajela i docela slušné kolo. A do neděle jsem vstupovala s tím, že jsem ve hře o medaile.
Po třetím místě v nedělní pětistovce pak už bronz dostával ve vaší mysli reálné kontury?
Po ní už jsem věděla, že mám dobře nakročeno. Ale stejně jsem se pak i s tou závěrečnou tisícovkou trochu prala v hlavě. Když jsem projížděla místem, kde jsem o den dříve škobrtla, nedokázala jsem myšlenky na možný pád úplně odbourat. Takže ten kilák byl odjetý opatrně, na jistotu, jako by mě hlava ani dál nepustila. Je to zase další zkušenost.
S největší konkurentkou Fatkulinovou jste však jela ve stejné rozjížďce. Neustále jste si tedy kontrolovala odstup?
Jo, měla jsem ji víceméně pohlídanou.
Načež jste v cíli vypadala, že toho máte vážně plné zuby. Bylo to tak?
Bylo. I když jsem jela opatrně, zároveň mi také docházelo fyzicky. Čtyřboj je jak fyzicky, tak mentálně hodně namáhavý. Byla jsem ráda, že ho mám za sebou.
Klubová trenérka Marianne Timmerová vás tentokrát koučovala v české reprezentační bundě. Nezvyklý pohled...
A slušelo jí to, že jo? Poprvé tak se mnou byla už při svěťáku v Heerenveenu, podruhé tady. Nosí tuhle bundu, jen když na závodech není Petr (reprezentační kouč Petr Novák ji na mezinárodních akcích vede u ledu, pokud je přítomen).
Teď vás už čeká jen finále Světového poháru v Erfurtu a máte sezonu za sebou.
Finále si už užijeme, ze všech trochu spadne napětí. Ještě jednou se tam potkáme, než tu sezonu „zrušíme“. Jasně, je to finále svěťáku, nikdo se tam nepojede flákat, ale bude to pro mě spíš takový bonus. Ty největší medaile už jsou letos rozdané.
A vy z nich máte hned dvě bronzové. Což je překročený plán, ne?
To tedy je. Zrovna dneska jsem o tom přemýšlela. Já mám vždycky takový moment, třeba v letadle, že si najednou uvědomím: Hele, ty máš dvě bronzové! Z mistrovství světa! A v dospělých! Kdo by to byl řekl před osmi měsíci, kdy jsem neměla vůbec páru, jak budu letos jezdit, a přemýšlela jsem, že třeba budu končit ve druhé desítce. A teď snad budu moci za chvilku konkurovat i těm Američankám. Tahle sezona, jak se mi v ní všechno sešlo, je vážně úžasná.
