Hned po startu jste si o tu medaili říkala, vždyť rozběh jste měla nejrychlejší ze všech.
Já věděla, že musím jet úplně od začátku, každý krok stoprocentní. Netušili jsme, jak vyplyne první střídání, Petr s Marianne (trenéři) mě připravovali, že Ireen (Wüstová) tam může křižovat přede mnou i za mnou. Jakmile jsem ale potom vyjela před ní, hned jsem věděla, že i další kolo může být dobré - a snažila se dát všechno do toho posledního.
Když vás vylosovali do posledního páru právě s Ireen Wüstovou, co jste si pomyslela?
Nejsem moc zvyklá jezdit poslední páry, tak jsem se snažila držet nervy trošku na uzdě. S Ireen jsem to letos měla 1:1, šlo o kvalitní soupeřku. Ten los byl nakonec dobrý.
Věděla jste před startem, že na medaili si musíte zajet váš letošní osobák. Byl to svazující pocit?
Musím říct, že jsem trochu překopala své letošní myšlení na závodech, protože vždycky dřív, když jsem se snažila útočit na určitý čas, většinou jsem to pokazila. Tak teď jedu jen sama se sebou, myslím pouze na věci, co mám dělat na ledě. Ta mentální příprava byla důležitá.
A potom jste prolétla cílem a uviděla na tabuli vaše bronzové umístění. Co vám prolétlo hlavou?
Já nejdřív žádné číslo u mého jména ani neviděla. Koukala jsem na černou tabuli, kde žádná číslovka nebyla. Vzpomínala jsem, kde ty tabule s výsledky vlastně v hale jsou. Pak jsem u Ireen spatřila čtyřku, tak jsem logicky vydedukovala, že u mě by mohla být trojka. A potom mi to začalo docházet.
Byla jste při své tisícovce v transu, nebo si z ní něco pamatujete?
Opravdu si pamatuju to, jak mi spadla na jedno tempo ruka. Poslední kolo nebylo nejlepší technicky. A první šestistovku si ani nepamatuju. Ale tu poslední zatáčku, když zavřu oči, tak vidím.
Překvapilo vás, když jste se po závodě dozvěděla, že jste měla na úvodních 200 metrů nejrychlejší mezičas - 17,69?
Docela jo. Heather Richardsonová rozbíhala dřív i za 17,6. Dnes měla 17,8. Ale je to kilák, není to jen sprint, musíte udržet i druhé kolo. S ním dnes nejsem úplně spokojená, mohla jsem ho zmáčknout ještě víc. Až to jednou dokážu, budu ještě lepší.
Znáte zdejší dráhu, už minulý týden jste se na ní při Světovém poháru na tisícovce zlepšila. I to byla vyše výhoda?
Ten minulý týden mi nalil hodně sebevědomí do žil. Chvilku mi v kariéře trvalo, než jsem se mentálně dostala do situace, kdy jsem si uvědomila, že o ty medaile mohu jet. Dokud tomu neuvěříte, tělo vás na bednu nepustí. A já už tomu věřila.
Od kdy?
Právě od posledního týdne. Říkala jsem si, že úroveň obou Američanek je vysoká, ale že i jednu z nich bych mohla tady porazit. Minulý týden byl pro mě opravdu klíčový. Ale už celá sezona začala v Asii výborně, i když jsem potom v Berlíně trochu polevila. Také v trénincích jsem se posunula nahoru.
Je bronz nyní velkým povzbuzením i do sobotní pětistovky?
Na tu teď vůbec nemyslím. Ale jo, spadlo to ze mě. Ten pocit, že na ty holky máte, je psychicky úžasný. Mám teď úplně jiný pohled na závodění.
Karolína Erbanová (vpravo) na stupních vítězů se s Američankami Heather Richardsonovou (vlevo) a Brittany Boweovou.
Jak jste vnímala trenéry u trati? Vedl vás reprezentační kouč Novák, ale s Wüstovou tam byla vaše osobní trenérka Marianne Timmerová.
To se nám stalo v sezoně i dřív, že tam stáli oba. Mně to přijde fajn, koučuje mě u trati reprezentační trenér a před závodem je u mě také Marianne, která se teď se mnou po tréninku pohybuje. Pro mě to byl skvělý pocit.
Co vám řekli po závodě?
Oba byli hodně spokojení. Plácla jsem si s oběma, to se tady jen tak někomu nestane. I oni ví, že jsem musela mentálně vyspět.
Také jim oběma patří velký kus vaší medaile, že?
Určitě. Za cílem jako kdyby mi prolétlo hlavou těch osm let nazpět, mé začátky u Petra a tým, s nímž jsem jezdila, i ti kluci, kteří už dnes nezávodí. Od Marianne jsem pak dostala kousek něčeho nového, trochu jiný pohled na bruslení. I kdybych mohla, ani tu medaili nemůžu rozdělit na tolik kousků, kolika lidem by patřila.
S Ireen Wüstovou jste kamarádky. Nebude naštvaná?
Je to takový blbý. Já nevím... Jsem ráda, že taková malá země, jako jsme my, dokáže takové věci. Je to pěkný příběh, jsem pyšná, že jsem z České republiky, že to takhle vyšlo dneska mně i včera Martině.
Stalo se, o čem jsme v pondělí spolu hovořili. Coby závodnice nizozemského klubu jste sebrala Nizozemsku medaili.
Ale já si myslím, že pro tento sport je to jedině dobře. Pro sport, pro sponzory, pro lidi, co se o rychlobruslení zajímají. Sami Holanďani uznávají, že není dobrý, aby tam stáli na stupních všichni tři jako často v Soči. Je dobře, že jsou tam se mnou dvě Američanky. Jen by nemusely jezdit tak rychle.
