Kdysi, po jedné z mnoha zlatých pětek Martiny Sáblíkové, se podle vyprávění slečny Erbanové odehrála mezi nimi ráno i následující konverzace:
Sáblíková: „Ty jo, zase jsem po závodě usnula až ve tři.“
Erbanová: „Ty jsi fakt mimo. Jedeš pětku, jsi po ní utahaná a pak tu bivakuješ do tří do rána. Já bych přišla na pokoj a hned spím.“
Mladší z obou Češek tehdy ještě nebyla schopná pochopit, co dokáže způsobit medailová euforie, a divila se: „Proč Martina s tím spánkem po velké medaili vždycky tolik vyšiluje?“
V pátek to zjistila.
Karolína Erbanová (vpravo) na stupních vítězů se s Američankami Heather Richardsonovou (vlevo) a Brittany Boweovou.
O půl desáté večer, na (zdánlivém) konci svého bronzového dne Karolína Erbanová poslala Martině Sáblíkové gratulaci k tomu, jak bojovně se postavila na pětce výzvě jménem Carlijn Achtereekteová. Sama pak spokojeně uvažovala: „Všechno jsem zvládla, to je super. Teď se vysprchuju, vyřídím pár sms a půjdu brzo spát.“
Snadno se poví, obtížně vykoná.
Myšlenky jí v posteli těkaly všude kolem. Vracely se k hale Thialf, na start tisícovky po boku Ireen Wüstové, zalétly ke hřmící oranžové vlně v hledišti, k úžasně rychlému rozběhu i ke chvílím, kdy za cílem očima zoufale hledala tabuli se svým umístěním. Potom se stále živé vzpomínky zastavily na stupních vítězů, oživily dojemný pohled na stoupající českou vlajku a zase se rozlétly zpět, až k počátkům osmi let strávených na rychlobruslařských bruslích, k té malé a ještě trochu vykulené Karolíně, která v týmu trenéra Nováka na ledu tak často padala a přece jí to nikdy neodradilo od další dřiny.
Spát? Ne, to teď vážně nešlo. Dostala znovu hlad. Před půlnocí se nasvačila. Spořádala čokoládové sušenky. Pak pochodovala po pokoji. Vůbec nejsem unavená, klidně bych se šla i proběhnout, přemítala.
Na jiném pokoji v témže hotelu mezitím Martina Sáblíková absolvovala takřka hodinovou masáž, při které jí fyzioterapeut Tomáš Rak vrátil tělo do použitelného stavu. „Už přece jen nejsem nejmladší, regeneruju hůř,“ svěřovala se potom dvanáctinásobná mistryně světa. Pozvání kouče Petra Nováka na oslavnou sklenku vína odmítla.
Naopak, 42letá německá „mašina“ na medaile Claudia Pechsteinová si za zpěvu písní dopřála v hotelovém lobby bronzové pivo, slastně se usmívala a příležitostně mávala německou vlajkou. „A u Petra už mám piva dvě, za dvě medaile Martiny. Slíbil mi je,“ připomněla se smíchem a zašla si s českým koučem přiťuknout.
To Erbanová si v jednu v noci na pokoji pomyslela: Hmm, pořád nespím, a zítra mě čeká pětistovka, to je tedy dobré.
Zabrala až o půl druhé.
Sáblíková zažívala podobné pocity. Ve dvě v noci také ona dostala ukrutný hlad. Co bych tak snědla? „Našla jsem na pokoji jen banány, tak jsem je vyluxovala,“ líčila později. Spořádala najednou hned čtyři.
Erbanová se opět probrala už ve čtyři ráno. Unavená? Kdepak. „Řekla jsem si: Ty jo, co budu dělat? Já snad už teď půjdu na snídani.“ Pak se přece jen zase propadla do říše snů. Ovšem slibovala nejen sobě: „Už nikdy si z Martiny nebudu dělat srandu, že po medaili nespí.“
Ta, na kterou právě myslela, se ráno celá natěšená vrhla na hotelovou snídani. Nic pro pány dietology. Naložila si totiž na talíř párky. „Já prostě musela!“ tvrdila Martina Sáblíková.
Na rozdíl od reprezentační kolegyně ji žádný závodní start v sobotu nečekal, Petr Novák tudíž dopřál své nejslavnější svěřence tréninkové volno, do haly nemusela. „Jdi se vyklusat, zajdi si na kolo,“ zněly pokyny.
Erbanová naopak dopoledne lehce potrénovala a po 15. hodině už stála na startu úvodního kola pětistovky. „Cítím v sobě ten včerejšek,“ přiznávala. „Do kiláku jsem dala mentálně všechno. Ovšem to není žádná výmluva. Tady všechny sprinterky závodí dva dny po sobě.“
Byla sedmá po prvním kole, sedmá i po druhém.
Věděla, že by jí určitě prospělo, kdyby se před pětistovkou prospala víc. „Ale to všechno jsou zkušenosti. Nabírám je, to je v pořádku. Nic se nestalo,“ usmála se.
Dobré zprávy pochopitelně nadále převažovaly.
Mistryni světa Heather Richardsonové je pětadvacet let, jí teprve dvaadvacet. „Mám čas,“ ujistila.
Bronz z tisícovky jí už nikdo nikdy nevezme. Někdejší hokejistka zůstane navěky zapsána mezi medailistkami z mistrovství světa rychlobruslařek.
„Na kiláku jsem dokázala, co nikdo neočekával,“ opět se vrátila ke svým pátečním zážitkům. „A ta pětistovka... Než s trenéry na ní přebudujeme moji techniku, chvíli to ještě potrvá. Na pětistovce je přitom strašně důležitý každý krok.“
Dvě ženy v bundách Team USA si zase kráčely na stupně vítězů pro zlato a stříbro, znovu zněla halou Thialf americká hymna, stejně jako o den dříve po tisícovce. Jen vedle dvou vlajek s hvězdami a pruhy tentokrát nestoupala ke stropu ta česká, nýbrž japonská, na počest kamarádky Nao Kodairové.
„Američanky jsou trochu jiný level. Prostě jim to jede. Nemá cenu si s tím lámat hlavu. Já mohu ovlivnit jen vlastní výkony,“ usoudila Karolína Erbanová. Hned však se šibalským zábleskem v očích přidala: „Ale není všem dnům konec.“
Dneska se snad už konečně vyspí...
