Byl to střet, který by nejen „civilista“, ale i mnohý profesionální sportovec jistě odnesl daleko hůř než Johnny Sexton: irský ragbista chytil míč, rozeběhl se, otočil hlavu doprava, poslal přihrávku... A v tu chvíli jej doslova zboural Louis Picamoles.
Jen pro upřesnění, jeho fyzické parametry znějí 192 centimetrů a 116 kilogramů!
Sexton pak klečel v bolestivé póze, po ošetřování dokonce odešel z hřiště po svých. Jenže se zraněnými třísly a žebry; kdo by se divil, vždyť srovnat střet s Picamolesem s nárazem kupříkladu do ledničky není od věci.
Sexton nejspíš zkusí nastoupit ve čtvrtfinále, bude riskovat. „Na jiných turnajích by to možná bylo jinak, ale tohle je duel o všechno. Vyhrát, nebo zemřít,“ řekl trenér irských rojníků Greg Feek před soubojem s Argentinou. Sextona navíc „žene“ zpět na hřiště i to, že Irům chybí kvůli zranění kapitán Paul O’Connell.
A není sám. List New Zealand Herald, tedy noviny z nejragbyovější země světa, sečetl už 34 těch, co se na šampionátu nemohou ukázat (ať už kvůli zraněním v přípravě, či rovnou na turnaji). Podle deníku jde o 17 ragbistů z řad čtvrtfinalistů - na MS 2011 přitom bylo registrováno „jen“ 16 odstoupivších za celý turnaj...
Irský kapitán Paul O'Connell, jeden z největších tvrďáků ragby, křičí bolestí po zranění během utkání proti Francii.
Představitelé světového ragby odmítají, že by šlo o něco nezvyklého a podle slov mluvčího „situace nevybočuje z normy“. Jenže čísla jsou proti. A spolu s nimi také dojmy samotných ragbistů či těch, co pečují o jejich těla.
„Zákony fyziky jsou v tomto směru jednoduché. Když se jedno obrovské těleso ve velké rychlosti srazí s jiným, střetne se ohromná síla. Hráči jsou čím dál větší a rychlejší, jenže jejich klouby se nemění,“ uvedl profesor ortopedie John Fairclough, který přes 30 let spolupracuje s velšským ragby. „Lidské tělo prostě není vystavěno tak, aby takovéto situace zvládalo bez následků.“
Ano, tohle je snad jediný zápor špičkového ragby 21. století. Světový šampionát nabízí strhující podívanou, až epické kousky - a přitom takřka bez výjimek v duchu férovosti, bez simulování či zákeřných útoků. Jenže povaha ragby je taková, že i střety v rámci pravidel mají často brutální následky. Trpí kolena, ramena, kotníky.
„Rád bych viděl na hřišti ty nejlepší z nejlepších, jenže kvůli zraněním jsme okrádáni o klíčové hráče,“ štve bývalého skotského reprezentanta Johna Beattieho a navrhuje snížení počtu ragbistů na 13 na každé straně plus trestání zborcení mlýnu červenou kartou. „Lidi ale fascinuje gladiátorská povaha ragby,“ uznává.
Další důvod, proč se teď o zraněních tak často mluví? Dotýkají se hned 13 mužů z celků z Britských ostrovů, tedy domácích týmů. Třeba Walesu chybí rovnou šestice ragbistů. „Ale nebudeme brečet. Věříme těm, co zůstali zdraví. Přístup našich hráčů je vzorový,“ pochválil tým v duchu tvrdé ragbyové filozofie kouč Rob Howley.
Pro ragby je to složité téma. Teď, na svém tradičním vrcholu čtyřletého období, musí přemítat, zda hru „zjemnit“, respektive zkusit pozměnit pravidla směrem k větší ochraně hráčů - čímž by však riskovalo samu podstatu hry. Na druhé straně jsou tu mementa, jako když třeba novozélandská superstar Richie McCaw kvůli zranění v základní skupině raději šetřil síly a spoluhráčům na hřiště jen nosil vodu...
McCaw play-off stihne, Sexton (snad) také. Otázkou je, nakolik bude seznam marodů po čtvrtfinále širší. A zda s tím vlastně ve sportu, jenž je nemilosrdným střetem dvoumetrových a stokilových sprinterů, vůbec lze něco dělat.
