Staršímu Hradilkovi je 26 let, mladšímu Prskavcovi 20. Dva stále mladí kluci, kteří se umí vyhecovat i popichovat. Spolu v Troji vyrůstali, spolu se v sobotním odpoledni radovali. A takhle se bavili:
Hradilek: Teď jsem Jířovi málem zlomil nos.
Prskavec: Jo, na stupních. On jak je malej, tak mi jde na nos.
Co jste si řekli předtím, když jste se uviděli v cíli?
Prskavec: Gratuloval jsem nejdřív Vávrovi, že máme oba medaili, a byl jsem hrozně šťastnej. Vávra ještě čekal, až dojede Němec Aigner, ale já viděl Aignerův první mezičas a říkal jsem mu: To už nedá. Vidíte, nedal.
A pak jste naskákali samou radostí do vody. Komu uplavalo to pádlo?
Hradilek: Mně. Jířa mě chtěl i s lodí převrátit, hned jak jsem ho stáhnul do vody. Nechtěl jsem původně plavat, ale potom jsem si řekl, že teda z lodě vyskočím. Jestli mi uplave pádlo, mě v tu chvíli nezajímalo. I když před námi byly ještě hlídky.
Němec Aigner vám pro něj dojel.
Hradilek: Je to hodnej kluk, ještě mu poděkuju.
V pátek nakonec nedošlo na slibovaného panáka na uklidněnou. Teď si ho určitě dáte, že?
Prskavec: Já jsem už včera přítelkyni psal, ať mi vezme do Troje nějakou flašku, ať máme čím slavit.
Tolik jste věřil v medaili?
Prskavec: Jo, opravdu jsem tomu věřil.
Říkal jste nyní přítelkyni, že vás možná dva dny neuvidí?
Prskavec: To jsem tak nějak naznačil...
Finálová jízda byla ve vašem podání "buď anebo", jak jste sliboval?
Prskavec: Byla. Tím, že ta trať byla tak těžká a dlouhá, jsem jel ze začátku pomaleji, abych v závěru vydržel. Ale střed už byl hodně na risk a průjezdy tak těsné. Ten se mi povedl skvěle. Až dole jsem trochu vytuhnul.
Hradilek: U mě to nebylo buď anebo. Takhle poslední dobou nejezdím. Snažím se trénovat tak, abych měl ty průjezdy s rezervou. Ale když jsem dal šťoucha, věděl jsem, že další dvě brány musím projet rychle, abych se dostal zpátky. Což se mi povedlo.
Stáli jste vlastně už někdy v životě společně na stupních vítězů?
Prskavec: Jenom na Českém poháru.
Hradilek: Tohle je teprve naše druhá společná sezona v dospělém mančaftu. Jířa vyhrál Evropu v Krakově a já tam měl na to, abych skončil do trojky. Ale nezadařilo se. Povedlo se to až tady. V pravý čas, v Praze, na tom nejkrásnějším místě. Tady oba vyrůstáme. Já si pamatuju Jířu, když tady byl možná ještě v kočárku, úplně malinkej, když mu byly tři.
Prskavec: V kočárku? Já jsem chodil brzo.
Hradilek: No prostě si tě pamatuju odmalička. A potom jsi odjel do Kanady, kde tvůj táta dělal trenéra, a když ses vrátil, začal jsi nás prohánět.
Prskavec: Hned ještě ne.
Hradilek: Ale už to bylo dost jasný.
To vy jste žádné vodácké předky v rodině neměl.
Hradilek: No tak my jsem celkově taková antisportovní rodina. Teď jsem to nedávno někde zmínil a hned jsem to doma dostal sežrat. Pocházím z rodiny, která je taková rozmanitá… Takže jsem si to vybojoval svou vůlí.
Prskavec: Já jsem na vodě jezdil s mámou na projížďky už hodně malej, ještě jsem ani neměl pádlo. Měl jsem budoucnost v kajaku dost danou. Taťka ho se mnou odmalička piloval a mě voda hrozně bavila. Vždycky jsem chtěl vyhrávat.
Hradilek: To si ještě chvíli počkáš.
Prskavec: Na příšté Evropě tě mám…
Teď na podzim byste spolu ještě měli odletět i na závody do Japonska...
Hradilek: Jo jo, už máš letenku?
Prskavec: Už se na tom pracuje.
V Japonsku se v roce 2020 uskuteční i olympiáda. A na tu smí vždy jen jedna loď z každé země.
Prskavec: Tak Tokio už by mi Vávra mohl nechat.
Hradilek: O tom já nepřemýšlím, pro mě bude strašně velkým úspěchem dostat se ještě na jednu olympiádu.
Tím myslíte Rio 2016?
Hradilek: To víte, je to hrozně těsné v tom našem sportu, stačí maličko a nejedete... Nominace bude boj. Já už na dvou olympiádách byl. I na tu příští může jet od nás jen jeden. Kdybych si ji náhodou nevyjel a jel na ni třeba Jířa, budu mu to moc přát. Vždyť to je ohromný zážitek! I když Jířa už zažil malou olympiádu dneska tady. Taková atmosféra ani v Riu, ani v Tokiu nebude, ani v Londýně nebyla. To se nedá vůbec srovnávat.
