"Prožil jsem si peklo v havajském ráji. A dobře mi tak," přiznává přerovský triatlet, který plánoval při nejslavnějším závodě v Mekce tohoto sportu uzavřít svou dlouhou kariéru.
V kategorii od 40 do 44 let jste skončil 122., celkově na 603. místě. Je to důvod ke spokojenosti?
Závod byl z mého pohledu pro mě absolutně nevyvedený a nemůžu se ani na nic vymlouvat. Neměl jsem svůj den, kdy umím vypnout hlavu a jenom bojovat, bojovat a necítit bolest. Tentokrát jsem bolest cítil a jako by mě sžírala, i díky prostředí a horku.
Přesto jste po plavání vylézal z vody 32. ve své kategorii...
Byly dost veliké vlny, na to se nechci vymlouvat, jen ten čas je u všech plavců včetně špičkových pomalejší. Jelikož jsem byl na Havaji už týden před závodem a takové vlny byly poslední čtyři dny, tak jsem se na to snažil v rámci možností přichystat.
Pak přišlo sto osmdesát kilometrů na kole.
Bohužel to byl nejpěknější den z celého týdne, sluníčko bylo opravdu extrémní a v polovině se utvořil typický vítr. Pak už to byl boj s únavou i větrem, protože je tak silný, že prakticky shazuje z kola.
Zbyly před maratonem ještě nějaké síly?
Když řeknu, že byla první polovina špatná, tak je to hodně slabé slovo. Svaly mě pálily už od kola a první polovinu běhu jako kdybych šel od jedné občerstvovačky ke druhé. Na každé jsem se najedl, napil a pak jsem šel dál. Dokonce jsem si dvakrát lehl na asfalt. Ne, že bych chtěl umřít, ale bylo mi to až jedno a říkal jsem si, že cíl asi neuvidím. Naštěstí se mi vždycky v hlavě něco sepnulo a šel jsem dál.
Fotogalerie |
Protrápil jste se až do konce?
Někde na 18. kilometru jsem se míjel s Petrem Vabrouškem, a když mě viděl sedět, tak na mě houknul "tak sakra bojuj, jsi druhý Čech". Něco se mi v hlavě sepnulo, najednou jsem přestal cítit bolest a teprve od toho okamžiku jsem do toho šel absolutně natvrdo, ať se děje vůle boží. Buď odpadnu, nebo to zvládnu. Nakonec jsem tu horší polovinu maratonu běžel podstatně rychleji, seběhl jsem část lidí a bojoval jsem už nejenom sám se sebou, ale i se závodníky. Jako by tam už byl i někdo se mnou.
To vám povzbuzení od Petra Vabrouška tak pomohlo?
Neuvěřitelně! Možná kdybych ho potkal na začátku maratonu, tak byl závod úplně někde jinde. Čas deset hodin a patnáct minut není až tak zlý na havajské podmínky. V roce 2004 jsem šel čas 10:34 a byl jsem kolem 240. místa celkově. Teď jsem byl o dvacet minut lepší a jsem 602. Už jen tohle je důkaz, jak všichni dokázali zrychlit a vývoj i v dlouhém triatlonu spěje k rychlosti. Kdybych tam chtěl ještě někdy jet, tak se musím připravit krapet jinak.
Původně jste plánoval, že to bude váš poslední závod. Teď už tedy přemýšlíte, jak se připravíte příště?
Oficiálně je to poslední závod, hlavně pro moji manželku. Ale neoficiálně mě to samozřejmě nastartovalo a určitě bych se tam chtěl vrátit. Jestli to bude hned příští rok, to nechci říkat, protože se musím věnovat i práci i rodině. Nějakého Ironmana příští rok určitě pojedu, ale bez ambicí kvalifikovat se na Havaj. I když možná... (směje se)Nechci už dělat velkohubá prohlášení, že skončím a pak najednou udělám comeback. Spíše je to na zbytek života, ale budu už sport vnímat o něco jinak.
Těžko se loučí se závoděním?
Být tam, je neuvěřitelně opojné a příjemné. Ten moment si připadáte, že něco umíte a jste s nejlepšími na nejprestižnějším závodě. I když se pak závod může vyvinout jakkoliv, tak už jen tam být, je známka určité výkonnosti i k věku. Je to absolutní top.
Jaký pocit z Havaje ve vás tedy převládá?
Je to trochu schizofrenní. Na prvním místě je radost z toho být mezi nejlepšími na největším závodě. Na druhé straně je zklamání ze samotného výsledku. Momentálně převažuje výsledek, ale možná příští týden převáží, že jsem tam mohl být.
